Kapitola 28 – Konverzace, konfrontace a famfrpál

Když se Harry s Ginny vrátili z venku a usadili se ve Velké síni, Luna se na ně vědoucně usmála. I když Ginniny tváře byly ještě trochu růžové, měla pořád zarudlé oči a dokázala se na svou kamarádku slabě usmát. Když do sebe naházeli rychlý oběd, Ginny Harrymu zamumlala, že má ještě pár otázek. Harry jenom přikývl a vstal. Když oba společně vycházeli z Velké síně, Ginny si všimla, že je Luna s jemným úsměvem na rtech vyprovází pohledem. Když došli na sedmé patro, Ginny na Harryho zvídavě koukala, když se zastavil uprostřed chodby a rozhlédl se, jestli nikdo není poblíž. Pak svraštil obočí a začal chodit sem a tam před gobelínem, na kterém byl nějaký kouzelník pronásledován trolly v baletních úborech. Když kolem podivného gobelínu přešel potřetí, chystala se ho zeptat, co to dělá, když vtom se na protilehlé zdi objevily dveře. Harry se usmál a otevřel je dokořán. „Tady nás nikdo neuslyší,“ řekl. Uvnitř byla malá, útulně vyhlížející místnost se dvěma křesly vyloženými polštáři, které stály před krbem, ve kterém praskal oheň a vyhříval nezvykle chladný vzduch. Když vešla, Harry za ní zavřel dveře a potom trochu nadskočila, když se průchod za ní proměnil v pevnou kamennou stěnu. „Domácí skřítci tomuhle říkají Poslední útočiště,“ vysvětlil Harry, když se usadili. „Scházel se tady náš Soubojnický klub a cvičili jsme studenty, když ministerstvo nechtělo, abychom měli pořádnou Obranu proti černé magii. Když Brumbál nedokázal najít dalšího učitele, poslali sem jednu strašnou ženskou a ta se doslova pokusila převzít školu. A tak jsme měli hodiny tady.“ „Ale pokud byla učitelkou Obrany, kdo ten klub učil?“ zeptala se Ginny. „Profesorka McGonagallová? Slyšela jsem, že profesor Kratiknot býval zamlada přeborníkem v soubojích…“ odmlčela se, když si všimla, že Harryho tvář připomíná rajče, „Ty jsi je učil?“ Harry pokrčil rameny a vypadal, jako kdyby se chtěl v křesle ztratit. „Hermiona to celé zorganizovala,“ řekl. „Tak nějak mě k tomu dotlačila.“ Ginny si odfrkla způsobem, za který by jí její matka vůbec nepochválila. „Harry, už od prvního dne nás všechny prakticky učíš. Nemělo by mě překvapit, že jsi s ním měl už předtím zkušenosti.“ Harry si povzdechl. „Jenom bych si přál, aby to nebyla vždycky otázka života a smrti,“ řekl unaveně. „Bylo by hezké, alespoň jednou, učit něco jenom pro radost, a ne protože se chceme dožít třicátých narozenin.“ Harry se zahleděl do ohně, odmlčel se a Ginny se stáhl žaludek, když jí doslova stárl před očima. Ne snad že by mu náhle vyskákaly vrásky nebo zšedly vlasy, ale jeho oči měly tak unavený výraz, až jí to rvalo srdce. Přemítala, co viděl, když na něj přišly noční můry, ty noci, když pak ráno vařil snídani pro mamku, protože už nemohl znovu usnout. Chtěla to vědět, ale zaváhala. Neotevřou její otázky stará zranění? Dole v komnatě vypadal tak… ztraceně… když jim pověděl své tajemství. Právě se probudila z něčeho, v co doufala, že byla jenom noční můra, když jí bylo vyrváno tělo z její kontroly a odvedeno, aby bylo obětováno černé magii, ale Harry vypadal ještě hůře, než se cítila. Řekl jenom několik slov, ale každé z nich si na něm vybralo viditelnou daň, když odhaloval celou pravdu. Strávil svůj život bojem s černokněžníkem, nejmocnějším, který za celá staletí povstal, a pokračoval v tom, i když všichni ostatní padli, a nakonec je všechny pomstil… a řekl jim to, jako kdyby se za to styděl. A pak jí došlo, proč se cítil zahanbený. Na jeho osudu nezáleželo. Na jeho vítězství nezáleželo. Jemu ne. Podle jeho názoru Harry naprosto zklamal, protože je nezachránil všechny. Vzpomínala si, jak se sama probudila z noční můry minulou noc, když byla na ošetřovně. Pocit, když jí Tom vyrval tělo z její nadvlády a odstrčil její vědomí do nekonečné hlubiny, bylo něco, na co hned tak nezapomene. Když tam ležela v naprosté tmě a zoufale si přála, aby měla v ruce hůlku, aby si mohla posvítit, pokoušela se myslet na něco jiného, cokoliv jiného. Nepřekvapilo ji, že jí na mysl okamžitě přišel Harry. Myslela na něj často, i předtím, než se zranil. Ale místo toho, co by si dělala starosti nad jeho zraněními nebo nad tím, jak se v žádném případě nemůže nikdy rovnat dokonalé Cho Changové, tentokrát se její mysl upnula na jeden neměnný fakt. Harry se zabil, aby se vrátil zpátky a všechny je zachránil. I pokud si všechno vyložila úplně špatně a viděl ji jenom jako otravnou malou sestru, stále tu byla skutečnost, že zahodil své vítězství, svou svobodu od toho mizerného proroctví, aby zachránil ji a všechny, které milovala, její rodinu, její kamarády, v podstatě všechny, které znala. To zjištění ji na jednu stranu naplnilo pokorou, na druhou jí lámalo srdce. A dalo jí to dost materiálu k přemýšlení, zatímco znovu pomalu usínala. Jeho dnešní nepřímé potvrzení jejích nadějí jenom posílilo Ginnino odhodlání mu za všech okolností pomoct. Vzpomněla si na něco, co jí jednou řekla mamka… „Když se o své trápení podělíš, máš ho potom na svých ramenech méně.“ „Harry,“ řekla tiše a vyrušila ho z jeho zamyšlení. Podíval se na ni, zamrkal, a viděla, že se znovu stahoval do sebe. Svraštila obočí. Nechtěla, aby měl pocit, že před ní musí nasazovat tvář, předstírat cokoliv, ale také nechtěla, aby měl pocit, že je přehnaně zvědavá. Polkla a zadívala se mu do očí. Konečně ze sebe dostala: „O čem se ti v noci zdá?“ Harry polknul a světlo v jeho očích na okamžik pohaslo. „Někdy vidím tebe.“ „Mně?“ Přikývl. „Když jsi zemřela. Tvé tělo ležící na nádvoří,“ řekl přerývaným šepotem. „Když jsme hledali místa kam Voldemort schoval kousky své duše, zaútočil se svými smrtijedy na školu. Všechny zabili. Nejdřív jsme našli Nevilla a Lunu… BA se snažila pomoct, ale nedokázali ho zastavit, nikdo to nedokázal. Pak jsme našli tebe, v rohu. Byla jsi celá potlučená, zakrvácená a vypadalo to, že tě někdo týral a…“ hlas se mu zlomil a odvrátil se. Ginny zírala na jeho sevřené ruce, na kterých mu pod zbledlou kůží vystupovaly šlachy, a pokoušela se dát se dohromady. Připadala si, jako kdyby jí někdo na záda vylil kbelík ledové vody. Harry nemluvil jenom o tom, že tak mohla zemřít, on to viděl a jeho muka byla téměř hmatatelná. Z obrazu, který jeho slova v její hlavě vykreslily, jí naskočila husí kůže. Nejmladší Weasleyová se dala dohromady a přemýšlela, co chtěla udělat… co mohla udělat. Mohla věci nechat tak, jak jsou a počkat, až se Harry ovládne. Mohla by mu poděkovat za jeho upřímnost a pak ho nechat, aby změnil téma. Mohla všechno nechat plynout a pak předstírat, jako kdyby se nic z tohohle nestalo. Ve zkratce, mohla být zbabělá. Podruhé za dva dny byla k smrti vyděšená, ale nebyla zbabělá. Ginny bez jediného zvuku vstala ze svého křesla a přešla před Harryho. Byl tak pohroužený do snahy ovládnout své emoce, že až nadskočil, když mu položila ruku na rameno. Cítila, jak se stažené svaly pod jejími prsty třesou napětím a jeho oči byly dvě nekonečné, uslzené, zarudlé hlubiny v jeho obličeji. Když se natáhla a jemně ho pohladila po čele, připadalo jí, že se její tělo pohybuje samo od sebe, což jí nepříjemně připomnělo včerejšek. Než se nadála, klečela mu s rozkročenýma nohama na klíně a jeho paže se jí držely jako klíště. Její vlastní ruce byly ovinuté okolo jeho hlavy a krku a tiskly jeho hlavu k její hrudi. Kdyby byli starší, mohlo by to celé být poněkud trapné… anebo taky ne. Harry se třásl tak silně, že měla pocit, že její vlastní váha je jediné, co ho drží v křesle. Harry nebyl jediný, kdo potřeboval útěchu. Jedna věc byla se dozvědět, že jste zemřeli v možné budoucnosti. Ale něco jiného bylo slyšet chlapce, kterého jste dost možná měli rádi, jak se rozplakal, když popisoval, jak našel vaši bezvládnou, potrhanou mrtvolu. I během toho, co se pokoušela utěšovat Harryho, Ginny rozvažovala, co mohla udělat. Nedokázala si představit, jaké to je ztratit všechny, na kterých jí záleželo a potom je po letech spatřit všechny znovu. Bylo by to jako splněný sen… až na to, že to nezměnilo, co viděl, co v té strašlivé budoucnosti zažil. V budoucnosti, o které věděl jenom on. V budoucnosti, o které nemohl s nikým mluvit skoro dva roky. Když si to takhle představila, podivila se, že z toho nezešílel. Vzpomněla si, jak rozrušený byl po dopadení Pettigrewa. Tehdy si myslela, že ho do toulky po zahradě vyhnaly vzpomínky na jeho rodiče, ale teď už tomu rozuměla lépe. Ale i tak mu ten den dokázala pomoct, i kdyby jenom trochu. A tak znovu prohrábla prsty jeho vlasy, soustředíc se přitom na vlasy kolem uší a dál k temeni hlavy, aby mu připomněla, že je tady s ním. A pak se ho zeptala na zbytek. K jejímu překvapení jí to pověděl. Zpočátku to šlo pomalu. Poslouchat o Harrym, jak se probudil v Doupěti a zvažoval sebevraždu, na ni bylo skoro příliš. Ale zpevnila své objetí kolem jeho krku a přitiskla ho k sobě tak silně, že cítila, jak dýchá skrz její vestu. A zeptala se ho, co se dělo potom. Bolelo ji, když poslouchala, jak každý z Weasleyů zemřel. Skoro všichni zahynuli hrdinskou smrtí, ale na tom jí moc nezáleželo. Každé další jméno, které ze sebe Harry dostal, ji bodlo jiným způsobem. Možná by se jí Harry začal protivit, kdyby jeho vlastní bolest nebyla tak zjevná z jeho roztřeseného hlasu a klepajících se rukou. Byly tam další jména, lidi, které neznala, ale jejichž smrt Harryho bolela také. Pana Lupina potkala jenom několikrát v Doupěti, ale vypadalo to, že Harry měl s mužem v budoucnosti velmi vřelý vztah. Ostatní jména si zapamatovala na později, aby o nich mohla přemýšlet potom. Bylo trochu zvláštní, že potom to bylo snazší, jak Harry vyprávěl o naprosté zkáze v posledních fázích války. Většina lidí, na kterých jim záleželo, stáli v prvních řadách odboje proti Voldemortovi, a byli tedy mezi prvními, kteří padli. Ne snad že by nebylo znepokojující slyšet o kolapsu britské kouzelnické společnosti a o americkém ministerstvu, které muselo poslat své síly, aby zachránilo, co se dalo. Konec byl ale překvapivě těžký. Nepřekvapilo ji, že Ron s Hermionou skončili spolu, ne s tím, jak se v jednom kuse dohadovali nebo na sebe zírali. Jistým podivným způsobem jim záviděla. Byli spolu celé roky, podle toho, co říkal Harry, a vydrželi to s ním skoro až do konce. Ale popis Hermioniny smrti z ní vydoloval další slzy, ačkoliv si už myslela, že jí došly. Starší dívka někdy dokázala lidem lézt na nervy, zvláště když všem říkala, co je pro ně nejlepší. Její tichá prosba Ronovi, aby na Harryho dával pozor, prostě… to byla celá Hermiona. Když oba chvíli plakali, Ginny si neuměla představit, že by se na čarodějku se střapatými vlasy dokázala ještě někdy zlobit. Když konečně trochu ovládla svůj dech a hlas, položila tu nejtěžší otázku. „A Ron?“ zeptala se. Objetí Harryho paží okolo jejího pasu ještě zesílilo. „Vběhli jsme do pasti,“ řekl dutě. „Voldemort měl poslední kus své duše připoutaný k věci, které se říká viteál. Měl jich šest, ale ostatní jsme zničili. Nemohl zemřít, dokud alespoň jeden existoval, takže ten poslední měl pořád u sebe. Z jednoho smrtijeda, kterého zajali Američani, jsme dostali místo, kde měl být se svými poskoky zalezlý. Ale celé to byla obrovská past, nastražená na nás.“ Ginny v jeho hlase slyšela vinu a sevřela ho ještě pevněji. „Přišli jsme na to hned, jak se zvedly protipřemisťovací zaklínadla,“ pokračoval, když se roztřeseně nadechl, „ještě než dorazili první smrtijedi. Začali jsme si probojovávat cestu ven. Ron se rval jako lev, měla jsi ho vidět…“ na chvíli ze sebe nedostal ani slovo a ztěžka polknul. „Zahnali jsme je a museli se přeskupit, ale mě něco trefilo. Do nohy mě zasáhla řezací kletba a strašně ze mě valila krev. Utíkali jsme skrz řadu vyhořelých domků, když jsem se musel zastavit. Tou dobou mě už Ron napůl nesl. Oba jsme se od Hermiony naučili několik léčících zaklínadel. Podařilo se mu zastavit krvácení, ale sval potřeboval nějakou dobu, aby se zahojil. V té chvíli jsme uslyšeli, že dorážejí posily.“ Harry se znovu zhluboka nadechl. Ruce se mu přestaly třást a seděl velmi strnule. „Snažil jsem se vstát, opravdu snažil. Ale moje noha nedokázala unést žádnou váhu. V tu chvíli mě Ron spoutal kouzlem. Zastrčil mě pod rozbitý stůl a vytáhl mi z batohu můj plášť. Když ho přese mě přehazoval, řekl jenom: „Dodržuju, co jsem slíbil Hermioně.“ A pak použil zaklínadlo, které jsem nikdy neviděl… myslím, že ho někdy předtím vymyslela Hermiona. Viděl jsem jenom, že najednou vypadal jako já. A pak řekl sbohem.“ „Neviděl jsem přesně, co se stalo,“ pokračoval Harry. „Slyšel jsem v dáli nějaké výkřiky a pak zvuky kleteb. Ale vím, kdy zemřel… bylo to v okamžiku, kdy přestalo působit Petrificus Totalus. Belhal jsem se směrem, kterým odešel, a doufal, že jsem se spletl a že prostě jenom vyprchalo. Ale protipřemisťovací zaklínadla byla pryč a po smrtijedech nebyla nikde ani stopa. Asi si mysleli, že jsem použil Rona jako návnadu, zatímco jsem utekl. Něco takového by udělal Tom. Kulhal jsem strašně moc a trvalo mi celé věky, než jsem se tam dostal, ale poznal jsem, že jdu správně, protože jsem na zemi začal nacházet krev. Ne všechna byla jeho, a válela se tam sousta potrhaných kusů černé látky. Rona jsem našel až na křižovatce ulic. Zaplatili za něj draze, než ho dostali. Těla byla pryč, ale podle zbytků to vypadalo, že jich pobil alespoň tucet, než ho zabili. Byl tak potrhaný… nebýt jeho vlasů, asi bych ho ani nepoznal. Doufal jsem, že byli tak vzteklí, že jsem to nebyl já, a udělali mu to, až když zemřel, takže nemusel zažít všechna ta zranění. Stál jsem tam a díval se na něj a věděl jsem, že jsem to měl být já, kdo tam ležel.“ Harry pozvedl hlavu a podíval se na Ginny; v jeho očích byl téměř… zmatený výraz. „Měl jsem to být já,“ řekl ještě jednou. „Neměl to být nikdo,“ řekla tiše. Harry zamrkal a přikývl – nejprve pomalu, ale pak pořádně, rychle. „Máš pravdu,“ řekl chraptivě. „Tak teď to víš,“ řekl. „Promiň.“ „Neomlouvej se,“ odpověděla Ginny. Věděla, že nejspíš vypadá stejně zničeně jako on. „Vždyť jsem se ptala.“ Podívala se na rozrušeného chlapce a naklonila hlavu na stranu. „Děkuju,“ dodala. „Za co?“ zeptal se Harry zmateně. „Že jsi mi všechno pověděl,“ odpověděla. „Mluvil jsi už o tom s někým?“ Harry pokrčil rameny. „Něco jsem řekl Siriusovi; utekl, myslím jako z Azkabanu. Přes Vánoce dorazil do Doupěte. Vzhledem k jeho rodině už uměl nitrobranu. Ale řekl jsem mu jenom hrubý náčrt věcí, které přijdou, ne všechny… podrobnosti.“ „Harry Jamesi Pottere!“ řekla Ginny ostře. „To není náčrt věcí, které přijdou! Tentokrát si povedeme mnohem lépe! Ty toho magora porazíš a my ti v tom pomůžeme!“ zavrčela. Na Harryho byl poněkud komický pohled, jak se s vytřeštěnýma očima zaklonil na židli, až mu hlava narazila do opěradla, ale Ginny teď nebylo zrovna do smíchu. Místo toho si povzdechla a mimoděk mu začala urovnávat límec jeho košile. „Promiň mi to, Harry, ale nemám ráda, když takhle mluvíš. A nic z toho není tvoje vina, ani Ronova. My oba víme, kdo je za to všechno zodpovědný.“ Harry přikývl a v očích se mu objevil velmi tvrdý, nemilosrdný výraz. Cítila, jak se v něm hromadí napětí, až jí to trochu vylekalo. „Voldemort,“ zašeptal hlasem tak mrazivým, až jí z toho naskočila husí kůže. Ginny tahle náhlá změna nálady trochu znepokojila, ale domyslela si, že to má dobrý důvod. Jakmile budou vědět důvod jeho potíží, byla si jistá, že mu její rodina pomůže. Prozatím bude nejlepší mu připomenout, čeho všeho zatím dosáhli. „Říkal jsi, že vypálili Doupě. To proto jsi kolem něj nechal vybudovat všechna ta ochranná zaklínadla?“ Harry se trochu otřásl a pak přikývl. „Takže to se už znovu nestane, že? Jsme teď mnohem lépe chráněni,“ řekla. Trochu ji překvapovalo, že Harry byl pořád tak oddaný mamce, i když u nich předtím nežil. Také si vzpomněla, co jí napsal na předminulé Vánoce. V duchu si přísahala, že bude muset po svých sedmnáctinách navštívit Dursleyovi. Harry přikývl o něco živěji. „A BA se začala scházet až ve čtvrtém ročníku?“ zeptala se. „V pátém,“ odpověděl. „Takže máme tři roky náskok,“ konstatovala. „Nebude ani vědět, odkud ta kletba přiletí, co? A co ty pouzdra na duši?“ zeptala se. „Sirius je hledá,“ řekl Harry. „Byl hodně zesláblý a nemocný, když se ukázal o Vánocích v Doupěti, ale už je nějakou dobu zase venku.“ Harry se zatvářil smutně. „Moc rád bych vás představil, ale Snape ho nenávidí nade všechno na světě. Okamžitě by skočil po příležitosti ho prásknout ministerstvu.“ Ginny přikývla. „Musel jsi počkat, až se mu budeme moct ubránit.“ „Jo,“ řekl Harry. „No, řekl jsem Siriusovi, kde jsme našli pohár, kde by měl být přívěšek a všechno, co jsem věděl o prstenu a těch ostatních. Měl by být schopen je všechny posbírat a nechat ten pohár jako poslední, kvůli poplašnému kouzlu.“ „Takže i v tomhle máš několik let náskok, vidíš?“ řekla Ginny. „Možná,“ odpověděl Harry. „Děje se ale něco podivného. Můžou to být náhody, ale některé věci se prostě stanou znovu, ať se snažím jakkoliv. I když z jiného důvodu, stále si mě všimla McGonagallová a udělala mě nebelvírským chytačem. Ron a já jsme nepoužili mnoholičný lektvar, abychom se vplížili do zmijozelských pokojů, a tak ho použil Draco, aby se dostal do nebelvírských. Vyndal jsem ten deník ze tvého kotlíku, ale ti mizerové tě stejně dokázali podvést a přimět tě do něj psát!“ Harry sebou škubnul, když si uvědomil, co právě řekl. „Promiň,“ řekl honem, „nechtěl jsem o tom takhle začít.“ Ginny potlačila oklepání strachy a místo toho jenom pokrčila rameny. „Stalo se,“ řekla. „Byla bych raději, kdybys o tom se mnou mluvil přímo, místo toho, co by ses tomu vyhýbal jako ostatní.“ „Jsi opravdu silnější, než se zdáš,“ řekl Harry a na tváři se mu objevil jemný náznak úsměvu. „Já já nebo ta druhá já?“ zeptala se bez přemýšlení. Když uviděla, jak Harrymu úsměv zmizel z tváře, nejraději by si ukousla jazyk. „Není v tom moc rozdíl, opravdu,“ odpověděl po chvíli. „Asi zkrátka někdy potřebuju, když mi někdo vyčiní.“ „Takže říkáš, že mě potřebuješ?“ zeptala se smíchem a přinutila svůj hlas, aby se netřásl. Harry vzhlédl přímo do jejích očí a zadíval se na ni. „Ano, myslím, že ano.“ „Aha,“ řekla, náhle v rozpacích. „Tak to je dobře.“ Harry se zhluboka nadechl a unaveně se usmál. „Asi bychom se měli brzo vrátit. Ostatní si už říkají, kdy na ně přijde řada.“ „Přijde řada?“ zeptala se Ginny trochu zmateně. „Ptát se mě na podrobnosti,“ řekl a ještě jednou ji pevně stiskl, než uvolnil objetí okolo jejího pasu. „To máš asi pravdu,“ řekla, když vstávala. Tentokrát neměla žádné mravenčení v nohách: buď trval rozhovor kratší dobu, než čekala, nebo byl Harryho klín mnohem pohodlnější, než měla jakékoliv právo očekávat. Když zamířili ke dveřím, nebo spíš k místu ve stěně, kde předtím zmizely, Ginny se zarazila a přidržela Harryho za rukáv. Když se otočil a tázavě se na ni podíval, naklonila se k němu, postavila se na špičky a políbila mu tvář. Harry ztuhnul. „Z-za co to bylo?“ zeptal se a tvář mu zrudla jako rajče. „Copak potřebuju důvod?“ zeptala se s úsměvem. „Za to, že jsi odpověděl na moje otázky,“ řekla po chvilce, „za to, že jsi mi věřil s podrobnostmi a nic jsi neskrýval.“ Za to, že ses mi úplně otevřel, dodala v duchu. Harry pokrčil rameny a snažil se ovládnout své červenající se tváře. „Jenom doufám, že z toho nebudeš mít noční můry a všechno okolo,“ zamumlal. „O to se už postaral Tom,“ řekla Ginny a nevesele se ušklíbla. Harry nakrčil obočí. „Musela to být hrůza, že jo?“ zeptal se tichým hlasem. Ginny pokrčila rameny a ignorovala svírající se žaludek. „Přišlo to na mě jenom jednou, ale bylo to dost špatné. Najednou jsem něco pocítila, když jsem psala a připadala jsem si, jako kdybych někam padala, i když jsem stála na místě. A pak už jenom tma. Potom si už jenom pamatuju, jak jsem se probudila v komnatě.“ „Říkal, že tě měl potíže ovládnout,“ řekl Harry jemně, „a nedokázal by potom potlačit tvé vzpomínky na to.“ „Stalo se to s tou… s tím mým druhým já?“ zeptala se. Harry přikývl. „Ron si prostě myslel, že jsi byla zamlklá, ztichlá, když jsi nastoupila do Bradavic, a všichni kolem se snažili přijít na to, kdo je Zmijozelův dědic.“ Ginny se ušklíbla způsobem, jaký rozhodně nebyl hodný mladé slečny. „To nezní moc jako já, co?“ zeptala a nervózně se zasmála. Teď to byl Harry, kdo pokrčil rameny. „Ehm, předtím… jsem tě před začátkem druháku neznal.“ Ginny si povzdechla. „Takže pokud jsem byla předtím tak zakřiknutá, máš potom na svědomí, že jsem teď jiná, co?“ Harry si protřel oči. „Možná,“ řekl pomalu. „To, jak teď mluvíš, mi připomíná, jaká jsi byla, když jsme se v pátém ročníku začali kamarádit. Jediný rozdíl, který teď vidím, je ten, že kolem mě nejsi tak tichá jako předtím. Dává to smysl?“ „Předtím jsem se ani tak neznala s ostatními, že ne?“ zeptala se. „Moc ne. Lunu jsem potkal až v pátém ročníku. Můžeme zkrátka říct, že jsi tentokrát dostala náskok,“ řekl Harry, s náznakem prosby v hlase. „To je v pořádku,“ řekla, „ale proč tě to tak trápí?“ „Nechci si myslet, že jsem tě změnil,“ řekl tiše, „alespoň ne úmyslně.“ „Změnil mě?“ zeptala se Ginny. „Dělal jsi přesně to, jak jsi to říkal v komnatě: od našeho prvního setkání ses mi snažil být dobrým kamarádem. Harry, mně se tohle moje já líbí. Nechci být nějaká hloupá holka, která je zabouchnutá do kluka, který si jí nejspíš ani nevšímal. Říkal jsi, že jsem tentokrát dala Tomovi zabrat mnohem víc. Je to snad špatná věc?“ Harry prudce zavrtěl hlavou. „To je dobře,“ řekla Ginny. „Nechtělo by se mi tě proklít hned potom, co tě pustili z ošetřovny,“ dodala a ušklíbla se. Harry se zachechtal a nabídnul jí rámě. Zaháčila svou ruku za jeho a Harry pokynutím dlaně nechal dveře znovu se objevit. Cestou ze sedmého patra k Buclaté dámě a nebelvírské společenské místnosti oba mlčeli. Ginny to nevadilo, protože měla dost materiálu na přemýšlení. Když pomyslela na to všechno, co se dozvěděla, znovu ji ovládl smutek a stesk. Bylo toho moc, aby to zpracovala všechno najednou. A to nemluvě o tom, že to zničilo některé její představy, které jí byly drahé. Ráda si o sobě myslela, že je optimistkou a že všechno nakonec nějak dobře dopadne. V žádném případě by si nepřipustila, aby se do Harryho zabouchla, kdyby neměla alespoň nějakou naději, že její city bude opětovat. Když slyšela Harryho příběh, změnilo to její náhled způsobem, který ani nepovažovala za možný. Všechno nakonec dopadlo tak strašlivě, až si ani nedokázala představit, jak by to mohlo skončit hůře. Dokonce i Chlapec, který přežil, nakonec zemřel. Ginny pod jejím hábitem naskočila husí kůže a honem zahnala myšlenky na Harryho protějšek z budoucnosti. Nechtěla ani myslet na to, jaké to pro něj muselo být, když dokončil celoživotní práci, jenom aby zjistil, že už pro něj nic nezůstalo. Z toho, jak to Harry popsal, jí připadalo, že byl téměř rád, že mohl zemřít. K tomu všemu jí otřásly smrti všech členů její rodiny, ještě více, než zrada jejího deníku, a to všechno v Ginevře Weasleyové vyvolalo vztek na Voldemorta – tak silnou nenávist, o které ani nevěděla, že existuje. Vzpomněla si, jak Harry mluvil o Kletbě, která zabíjí, a jak je potřeba opravdu nenávidět cíl, aby fungovala. Už jenom to, že se Harry v budoucnosti nenáviděl dost na to, aby ji na sebe mohl seslat, byla děsivá. Ale dnes, s tím vším, co právě zjistila, si uvědomila, že je opravdu možné někoho tak moc nenávidět. Dnes se dozvěděla, že ne vždycky všechno dopadne dobře, a že i ona se mohla naučit nenávidět, dokonce i zabíjet. Uvědomění si toho muselo být jedním z důvodů, proč se Harry choval tak odlišně… Nešlo přece, abyste zjistili něco takového, a dál zůstali dítětem, nebo ne? Jak se Ginny blížila k portrétu, uvědomila si, že její dětství skončilo. Proto se cítila tak neklidná. Vždycky přijde den, kdy je potřeba se zbavit dětských věcí a názorů a sotva dvanáct let bylo poněkud brzo. Pak se podívala na Harryho a uviděla, že nasadil svůj „obličej pro veřejnost“. Potřebuje mě, pomyslela si. Byl to děsivý a zároveň velmi mocný pocit. Koneckonců, vyrůstání možná nebude tak špatná věc. Harry cítil, jak se Ginnina dlaň pevně sevřela kolem jeho. Nechce se mi ani věřit, co se právě stalo, pomyslel si. Vešel do Komnaty nejvyšší potřeby odhodlán odpovědět na jakoukoliv otázku, na jakou by se zeptala. Už kolem toho tančil dost dlouho a zasloužila si vědět pravdu. Ale stejně… když mu položila tak otevřenou, volnou otázku jako „O čem se ti v noci zdá?“ jeho mozek se zasekl. Ale jeho pusa ne. Seděl tam, skoro jako v omámení, jako kdyby byl jenom seděl jako posluchač, zatímco jí mechanicky vypověděl všechno – celý tragický vývoj neúspěšné Druhé války proti Voldemortovi. Podivně vzdáleně pociťoval, jak se pokaždé otřásla, když došel k dalšímu jménu, k dalšímu členu její rodiny. Ke konci si byl skoro jistý, že se rozsype, že na něj začne křičet, zvláště poté, co jí řekl o Ronovi. Jeho nejlepší kamarád doslova položil svůj život za Harryho, jenom aby mu dal šanci splnit to prokleté proroctví. Ale to nebyl tak úplně ten důvod, proč to Ron udělal. Učinil to pro Harryho, jeho nejlepšího kamaráda a bratra ve všem kromě jména, ne za nějakého Chlapce, který přežil. Ginny na něj nakonec přece jenom trochu křičela, ale to proto, že mluvil, jako kdyby byla temná budoucnost jistá věc, kvůli podivným podobnostem mezi oběma sledy událostí. Její slova, její spravedlivý hněv, její nekonečná jistota, že „nakonec vyhrajou!“ v něm cosi zapálila, něco, co v posledních měsících postrádal… protože měl plnou hlavu pochybností o svých kamarádech, nepřátelích a budoucnosti. Úskokem se podíval na dívku, která vedle něj kráčela, s paží stále propletenou s jeho. Dlužil jí víc, než by kdy dokázal vypovědět. Když se obraz vyklonil, pustili se a vešli do nebelvírské společenské místnosti. Tam na ně, usazení na jedné z pohovek, čekali Ron s Hermionou. „Slyšel jsem, že sis byl zalétat,“ řekl Ron a vstal; nevšímal si přitom Hermionina popuzeného pohledu, „jak ti to šlo?“ Harry pokrčil rameny. „Jako kdybych se protahoval po opravdu dlouhém spánku; budu v pořádku, tedy pokud mě madame Pomfreyová pustí na hřiště.“ „Žádné bolesti hlavy?“ zeptala se Hermiona ustaraně. „Žádné závratě nebo mžitky před očima?“ „Nic,“ řekl Harry, ale pak se zarazil. „Tedy, ne víc než obvykle.“ „No jo, vždyť jsi mluvil s mou sestrou,“ zasmál se Ron, což mu vysloužilo spalující pohled jak od Ginny, tak od Hermiony. „Takže, Harry,“ řekla Hermiona zvesela, očividně s úmyslem zavést rozhovor jinam a předejít tak hrozícímu násilí, „rozumím tomu dobře, že pořád chceš dělat všechny zkoušky?“ „Podle mě mu hrabe,“ zamumlal Ron, když Harry přikývl. „Pokud by profesorka McGonagallová nabídla mně, že je můžu vynechat, vzal bych to tak rychle, až by se vám z toho točily hlavy.“ Harry pokrčil rameny. „Bylo by mi hodně divné jenom sedět, zatímco vy všichni budete psát písemky a zkoušky. Tak se do toho prostě pustím a budu doufat, že mi paní Weasleyová nedá zaracha, když se mi nebude moc dařit.“ „O tom dost pochybuju, Harry,“ zavrtěl Ron hlavou. „Neviděl jsi, jak se o tebe starala, když jsi ležel na ošetřovně.“ Harry cítil, jak ve tváři rudne směsí pocitů potěšení a rozpaků. Paní Weasleyová se tak moc snažila být mu matkou. Všiml si, že Hermiona se na něj usmívá, ale Ginnin pohled byl o něco více pronikavější. Zaplavilo ho nepříjemný pocit odhalení, vystavení všem na milost. Copak si tak zvykl skrývat pravdu, že mu bylo nepříjemné být k někomu otevřený? A ze všech lidí zrovna k Ginny? Možná bylo načase si začít cvičit trochu upřímnosti. „No, je pro mě opravdu skoro matkou,“ řekl, „takže je hezké vědět, že mě opravdu má ráda.“ Cítil, jak se mu znovu začínají červenat tváře, ale to bylo nic v porovnání s tím, jak z rozpaků zrudnul Ron. „Hlavně takové věci neříkej před ní, Harry, a pokud budeš muset, rozdej ostatním špunty do uší. Protože ti prasknou bubínky, teda, pokud ti předtím nezlomí záda objetím.“ „Rone,“ řekla Hermiona pohoršeně, „to, že jsi sám citlivý jako pařez, ještě neznamená, že na tom jsou všichni stejně, a nemusíš se uchylovat k sarkasmu.“ Oba dva nadskočili, když se Harry krátce štěkavě rozesmál. „Omlouvám se,“ řekl honem, „jenomže to není poprvé, co tohle slyším. Citlivost pařezu, chci říct,“ chechtal se. Oba na něj chvíli zírali, než se Hermioně rozsvítily oči poznáním. „Chápu,“ řekla. „No, nechtěl bys jít někam opakovat?“ zeptala se. „Mám poznámky z hodin, které jsi zameškal,“ dodala a poplácala brašnu, kterou měla přehozenou přes rameno. „Měla bych si projít zápisy z Kouzelných formulí,“ řekla Ginny. „A ještě musím dokončit esej do Přeměňování.“ Její úsměv k Harrymu byl docela chápavý. „To je docela dobrý nápad, Hermiono,“ souhlasil. „Uvidíme se na večeři?“ zeptal se Ginny tišším hlasem. Přikývla. „To je dobře,“ řekl jenom, ale trochu jí přitom zrůžověly tváře. Někdy bylo legrační mít kamarádky, které měly tak světlou pleť. Harry si ještě vyběhl do ložnice pro svou vlastní brašnu s učením. Pohled na poškozený kufr v něm vyvolal hluboce zakořeněný hněv, který se snažil potlačit. Když odcházel ze společenské místnosti s Hermionou, nemohl si nevšimnout, že se ani nepokoušela přesvědčit Rona, aby se šel učit s nimi. Vykročil chodbou, ale zarazil se, když si Hermiona odkašlala. „Harry,“ zeptala se. „Nejdeme do knihovny?“ „Vím o místě, kde budeme mít o něco větší klid,“ řekl a zavedl ji ke Komnatě nejvyšší potřeby. Docela si užíval jejího překvapeného výrazu, když přivolal dveře. Uvnitř byla jeho představa studijní místnosti s pořádně velkým stolem, pohodlnými polstrovanými židlemi a lustrem, který místnost ozařoval příjemným, hřejivým zlatým světlem. „Harry,“ vydechla, když jí to vysvětlil. „Tohle je… úžasné! Říkal jsi, že se může proměnit v cokoliv budeme potřebovat?“ Přikývl. „Budeme to muset začít využívat na naše cvičení,“ řekla, zvláště přes zimu.“ Harry se usmál. „Může se zvětšit, jak budeme chtít, takže tu budeme moct i běhat. Použil bych ji už dřív, ale…“ Hermiona se nevesele ušklíbla. „Ale profesor Snape by to okamžitě zjistil a zakázal by sem vstup.“ Harry přikývl. „A sám by ji přitom určitě používal. No, říkala jsi, že se budeme učit na Přeměňování?“ Hermiona zmateně zamrkala, ale pak si vybavila, co tady měli naoko dělat. Zdráhavě vytáhla své zápisy. Harry si to nejspíš užíval mnohem víc, než jakékoliv jiné opakování na zkoušku. Jednak si už nemusel dělat starosti s tím, aby nepůsobil, že toho ví příliš. A zadruhé byla Hermiona, obvykle ta soustředěná, velmi roztržitá, protože se jí v hlavě nejspíš honily jiné otázky, na které se chtěla ptát. Natahoval to ale až do chvíle, kdy už se začínal cítit trochu provinile. „Hermiono,“ řekl konečně. „Nechtěla jsi se mnou probrat i něco jiného?“ Jeho kamarádka ani na okamžik nezaváhala a ihned vyhrabala pečlivě srolovaný pergamen a poklepala na něj hůlkou. Když se rozvinul, Harry uviděl, že je celý popsaný otázkami, jednou za druhou, s téměř žádnými mezerami mezi větami. Nedokázal si pomoct a musel se nad její přípravou zasmát. „Harry,“ našpulila upjatě rty, „není nic divného na tom, že jsem se chtěla připravit. Měla jsem na to většinu noci a celé ráno, abych si promyslela všechno, co jsi nám řekl. Je opravdu zajímavé srovnávat příčiny, a jak jsi je ty sám ovlivnil. Takže, říkal jsi, že tvé budoucí já se objevilo před začátkem tvého prvního ročníku. Je správné předpokládat, že do té doby mezi oběma vývoji událostí nebyl žádný rozdíl?“ Harry přikývl, „Myslím, že jo. Nenašel jsem nic, co by naznačovalo, že se něco odehrálo jinak.“ Hermiona si poznačila pár slov. „Dobře. Takže, co je první velký rozdíl, o kterém víš, a jak se to odehrálo podle tvých vzpomínek?“ Jak Harry začal vyprávět, Hermionin brk se nepřestal pohybovat. Občas ho zastavila a zeptala se na pár ujasňujících otázek, ale většinu času mluvil pořád on. Jenom převyprávění všech faktů mu znovu vyvolalo bolestivý uzel v hrudi, zvláště, co se týkalo Dursleyových, a v duchu poděkoval Ginny, že se ho zeptala jako první. Pochyboval, že by dokázal odpovědět na všechny Hermioniny otázky, kdyby ze sebe před chvílí nedostal většinu svých záporných pocitů. Trochu se zakoktal, když došel k Hermionině téměř smrtelné nehodě na koštěti. „A proto jsi chtěl, abych se naučila pořádně létat?“ zeptala se ho slabým hlasem. „Částečně,“ souhlasil Harry. „S trochou tréninku jsi byla docela dobrá.“ Čarodějka se střapatými vlasy vážně přikývla. „Zkusím si to zapamatovat,“ slíbila. Bylo až legrační, jak mu Hermioniny suché otázky a faktické probírání budoucí pohromy pomohlo získat na všechno trochu lepší náhled. Pokaždé, když někomu převyprávěl, co se stalo, bolelo ho to o něco méně, jako kdyby se zbavoval zaníceného zranění. A také začínal vidět věci, které mu předtím unikaly. Všiml si, že Ginnina smrt vyburcovala její bratry a ačkoliv nikdy neobviňovali přímo Harryho, vrhli se do těch nejtvrdších bojů proti Voldemortovi. Nemyslel si, že by se Bill a Charlie bez váhání pustili do tak nebezpečných operací a útoků, kdyby byla naživu. Naproti tomu Hermiona byla čím dál rozrušenější, jak pokračoval, a tak příliš nezmiňoval detaily její vlastní smrti. Řekl jenom, že odstrčila Rona z dráhy kletby, která ji zabila. Nepřekvapilo ho, že se ho nevyptávala. Ale nedokázal si pomoct a vypověděl jí o něco podrobněji Ronovu hrdinskou smrt; když skončil, oči se jí leskly slzami. Když vyprávěl o posledních osamělých letech boje proti Voldemortovi a jeho smrtijedům, byla už potichu. Když si zapisovala jména smrtijedů, které poznal, když je zabíjel v ruinách Bradavic, svírala brk tak silně, až jí zbělely klouby. Potom pokračoval dál k plánu, který vymyslel, aby Voldemortovi podsunul falešné informace skrz zvěda, kterého měl mezi Američany a jak konečně zastihl Pána zla nepřipraveného a dorazil ho. Hermiona se znovu začala doptávat, až když mluvil o svém zotavení, jak narazil na článek o časovém posunu a jak si uvědomil, že ho mohl použít na sebe. Když mimoděk zmínil svou „vnitřní Hermionu“ a jak řešil problémy debatami se svou imaginární verzí jeho kamarádky, opravdové Hermioně vytryskly slzy z očí. „Promiň,“ řekl, když si utírala tvář kapesníkem, který vytáhla z brašny. „To nic,“ odpověděla. „Jenom jsem nečekala… Věděla jsem, že jsem ti chyběla, i když jsem panovačná šprtka, ale slyšet tě to říct… prostě… děkuju ti, Harry.“ Harry zamrkal. „Ehm, dobře. No, když jsem pochopil, jak by to mohlo fungovat, promluvil jsem si s Albusovým portrétem a přišli jsme na to, jak přimět duši, aby prostoupila…“ prošel několika technickými podrobnostmi posunu a všiml si, s notnou dávkou pobavení, že Hermiona měla co dělat, aby ho nezahrnula přívalem otázek. Když skončil, Hermiona si projela své poznámky a začala se vyptávat na jejich roky strávené v Bradavicích. Za to byl Harry vděčný, protože v těch letech ještě vládl docela mír a klid. Některé její otázky se tvářily nevinně, náhodně, ale Harry ji znal příliš dobře, takže věděl, že tím něco sleduje. Zvláště, když si začala trochu mnout prsty. „Takže jako součást turnaje opravdu připravili Vánoční ples?“ zeptala se a oči se jí rozzářily. Koneckonců, byla to holka, pomyslel si Harry. „Jo, ale nebylo to nic moc,“ řekl Harry znuděně. „Opravdu?“ zeptala se s údivem. „Tvoje partnerka asi nebyla moc zábavná.“ „Parvati byla v pohodě,“ bránil se Harry, „celé to ale byla spíš jedna velká hádka. Všichni lidé na nás zírali, články Rity Holoubkové všechny jenom popuzovaly… Myslím si, že všichni do konce roku dostali přes nos – dokonce i paní Weasleyová se k tobě v jednu chvíli chovala o něco chladněji. Hermiona pozvedla obočí. „Tak potom chápu, proč jsi při první příležitosti získal její brk na svou stranu. Jenom ze zvědavosti, s kým šli ostatní?“ „No, takže,“ odpověděl Harry a začal odpočítávat na prstech. „Neville a Ginny šli spolu. Luna tam podle mě vůbec nebyla. Ron šel s Padmou a ty jsi šla s jedním famfrpálovým hráčem z Kruvalu.“ Hermiona k němu trochu překvapeně vzhlédla. Pak shlédla zpátky ke svým poznámkám a vyptávala se ho podrobně na jednotlivé úkoly v Turnaji tří kouzelnických škol. Ale po chvíli začaly některé její otázky brousit okolo vztahů studentů, a kdo v té době chodil s kým. V té chvíli se Harry rozhodl si ze své kamarádky udělat legraci, pokud se tedy nesebere a nezeptá se ho přímo na to, co chtěla vědět. „Jo, potom, co Umbridgeová přiměla Brumbála odejít, Fred s Georgem jí vyhlásili totální válku v rošťárnách. Trochu jsi zpočátku nesouhlasila, ale když jsi viděla, že většina učitelů je nenápadně podporuje, změnila si názor. Dost jsme se tomu na vaší svatební hostině nasmáli.“ „Naší… svatební hostině?“ zeptala se Hermiona. „Koho jsem si brala?“ „No, Freda s Georgem, pochopitelně,“ odpověděl Harry s širokým úsměvem. Trochu se zachechtal a pokrčil rameny, když jeho kamarádce spadla čelist. „Zpočátku jsme byli trochu překvapení, z celého toho vašeho poměru, ale zvykli jsme si; vždycky jsi byla pro moderní věci… byla jsi s oběma docela šťastná.“ „Oba?!“ zapištěla Hermiona, ve tváři bledá jako stěna. „Ne,“ řekl Harry s klidnou tváří. „Dělal jsem si legraci, ale ty jsi byla tak zabraná do toho, abys ze mě vypáčila něco, na co ses nechtěla ptát přímo, že jsi mi na to skočila. Tak oba přestaňme hrát hry. Zeptej se mě přímo.“ Hermiona polkla. „Skončili jsme já s Ronem… spolu?“ Harry otevřel pusu, aby odpověděl, ale pak se zarazil. „Doopravdy chceš slyšet odpověď na tu otázku?“ zeptal se tiše. „S takovou to přece nebude žádná legrace.“ Hermiona se zamračila. „To není důvod, proč nechceš odpovědět.“ „Částečně je,“ řekl Harry na svou obranu. „U těchhle záležitostí se bojím, aby to znalosti budoucnosti nepokazily. Co když ti něco řeknu a to tě přiměje to brát jako jistou samozřejmost a pak to tak kvůli tomu vůbec nedopadne?“ Čarodějka se střapatými vlasy na něj přimhouřila oči. „Pokud ti to dělá takové starosti, tak to musí být někdo v Bradavicích. A ty jsi mě začal postrkovat směrem k Ronovi ještě předtím, než s tím začala Ginny s Lunou. Je to Ron, že jo?“ Harry si povzdechl. „Ano, a pokud to pokazíš, jenom potvrdíš, že lidi, kteří hodně studují knížky, postrádají zdravý rozum. Pokud mu ublížíš, osobně ti to spočítám.“ Hermiona trochu vytřeštila oči nad jeho prudkostí, a pak zabořila pohled do stolu před sebou. „Jsou to stejně jenom spekulace,“ řekla, „kromě chvil, kdy se chce vytáhnout před svými bratry, ani nevím, jestli mě má rád nebo ne.“ Harry zabručel. S tímhle rozhovorem to šlo rychle z kopce. „Jo, jasně. Jenom poukážu na to, že souhlasil s tím, že si spolu s námi zapíše Numerologii a Starodávné runy, potom, co jsem mu řekl, že jsi do něj tak ryla, protože ses chtěla učit s ním.“ Hermioniny tváře okamžitě zčervenaly. „To teda ne! Kvůli tomu ne! Teda, ne jenom kvůli tomu! Harry, jak jsi mohl?“ „Souhlasil, nebo ne?“ zeptal se Harry s šelmovským úsměvem. Hermiona si dlouhou chvíli prohlížela svůj pergamen s poznámkami. Když pak znovu vzhlédla, už se nečervenala, jenom se tvářila zvědavě a trochu opatrně. „Měli jsme velkou svatbu?“ zeptala se slabým, zasněným hlasem. „Ehm, popravdě jste neměli zrovna svatbu,“ řekl Harry. „Všude vládl chaos, na ministerstvu byl zmatek a nebyl na to čas, když venku zuřila válka,“ dodal honem. I tak se ale Hermiona tvářila šokovaně. „To proti tomu moji rodiče nic neměli, válka neválka?“ Harry si ztěžka povzdechl. „Jejich čtvrť byla vypálena v čistce v devětadevadesátém… nestačili včas utéct,“ řekl tichým hlasem. „Podívej,“ dodal honem, když uviděl její zničený výraz. „Byl jsem vám svědkem, když jste si ve vypáleném mudlovském kostele vyměnili sliby. Byly to dokonce kouzelné přísahy. Několik dní se mi z nich dělaly mžitky před očima.“ Hermiona začala honem mrkat. „Pamatuješ si, jak zněly?“ „Byly dost dlouhé,“ pokrčil rameny Harry. „Víš ty co? Až na to někdy přijde, a ty budeš nutně potřebovat inspiraci, seženu myslánku a půjdeme tu vzpomínku hledat, platí?“ Hermiona přikývla, oči se jí ještě trochu leskly. Podívala se dolů na svůj hustě popsaný pergamen. „Začnu pracovat na soupisu vývoje událostí, ať to můžeme srovnávat.“ Harry přikývl. „To je docela dobrý nápad. Ty s Ronem jste byli vždycky lepší na vymýšlení strategií a plánů, takže bys ho do toho mohla zapojit, až si budeš jistá, co chceme dělat dál.“ Přikývla a začala si schovávat věci. „Ehm, neměli jsme trochu opakovat?“ zeptal se Harry jemně. Hermiona se na okamžik zastavila. „Harry, přece to nepotřebuješ,“ protestovala. Harry pokrčil rameny. „Měli bychom tu strávit dost času, aby to nebylo podezřelé,“ vysvětlil. „Mohla bys alespoň projet témata, která na zkoušce budou? Tu písemku jsem psal opravdu hodně dávno.“ Jeho kamarádka se usmála a vytáhla své poznámky z Přeměňování. Harry s Hermionou odešli z Komnaty nejvyšší potřeby s dostatečnou rezervou, aby stihli večeři ve Velké síni spolu s ostatními. Po chodbách je provázel tichý šepot, ale bylo těžké rozpoznat, jestli si studenti šuškají o Harrym, který se probudil z kómatu, nebo Ginny, která se ztratila a byla kvůli ní uzavřena celá škola. Ne snad že by na tom záleželo. Ty největší čumily Harry probodl výmluvnými pohledy a zbytek se snažil ignorovat. Zvláště Ron se tvářil nevraživě; Hermiona Harrymu pověděla, že zatímco byl v bezvědomí, jeho kamarád dostal školní trest za to, že vrazil pěstí jednomu čtvrťákovi ze zmijozelu, který si ve špatnou chvíli dělal legraci z bezvědomého Harryho. Ginny se chovala, jako kdyby na světě neměla jedinou starost a Harry ji její klid a sebejistotu záviděl. Luna se tvářila jako vždycky, zasněně, naprosto mimo obraz. Alespoň to tak vypadalo. Naproti tomu Neville začal napodobovat svou babičku a velmi přísně shlížel přes nos na studenty, kteří porušovali jeho zásady slušného chování. Pohled na jeho kamaráda dokonce dostal i Rona z jeho popuzené nálady. Když se usadili na svá obvyklá místa, zašeptal: „To je vážně něco, Neville.“ Chlapec s kulatým obličejem pokrčil rameny. „Napadlo to Lunu. Říkala, že pokud to dokázalo zastrašit mě, mělo by to stejně dobře fungovat i na ostatní. Je docela legrace být projednou na opačné straně.“ Harryho také napadlo, jestli potom nebudou podobné pohledy od paní Longbottomové méně účinné na jejího vnuka. Věnoval Luně krátký úsměv, ale nevypadalo to, že by si toho všimla. Když čekali, až se na stolech objeví jídlo, Harry zabrousil pohledem ke zmijozelskému stolu. Nemohl přehlédnout Melisu Bulstrodeovou, která se dohadovala s nějakým menším chlapcem, který měl taky na prsou připnutý prefektský odznak. Mluvili příliš tiše, takže je Harry neslyšel, ale z chlapcových zaťatých pěstí poznal, že by na Melisu bez váhání zaútočil, kdyby nebyla víc než o hlavu vyšší. Neshoda byla vyřešena, když k nim od učitelského stolu přešla profesorka Sinistrová. Když mluvila s oběma prefekty, tvářila se velmi nesouhlasně. Pak se náhle zamračila a ostře promluvila. Ve zmijozelských přesýpacích hodinách se s tichým zacinkáním vzneslo deset smaragdů. Prefektova tvář zfialověla a cosi vztekle vyštěkl. Profesorka Sinistrová znovu promluvila a Zmijozel přišel o dalších dvacet bodů. A když se natáhla a sundala chlapci prefektský odznak z hábitu, vypadal, že ho chytne záchvat. „Nikdy bych nečekal, že uvidím něco takového,“ řekl Ron tiše. Byl příliš ohromený, než aby se začal otevřeně posmívat za ztracené body, za což byl Harry v duchu vděčný. Když se profesorka Sinistrová vrátila k učitelskému stolu, na talířích se konečně objevila večeře, což odvedlo pozornost studentů od konfliktu. Harry se snažil uvolnit se a užívat si první jídlo se svými kamarády po opravdu dlouhé době, ale pořád bylo trochu zvláštní, že je od učitelského stolu neprobodával pohledem Snape. Z myšlenek ho vyrušilo žduchnutí do žeber, a když se otočil, uviděl Ginny, která mu podávala bramborovou kaši. „Nechci pak poslouchat mamčino kázání, jak jsme se o tebe měli starat a máme už jenom týden, abychom tě pořádně vykrmili,“ řekla mu škrobeně. Harry se na ni usmál a nandal si trochu kaše na talíř. Odložil mísu a natáhl se pro tác se steaky, ze kterých se ještě kouřilo, jak byly čerstvé. Přihodil jeden na talíř Ginny, sám si naložil tři a podal podnos Nevillovi. Hermiona přesvědčovala Rona, který už měl talíř bohatě naložený obojím, aby si vzal i nějakou zeleninu. Byl zdravý, jeho kamarádi byli naživu, řekl jim své tajemství a bylo jim to jedno. Jak snadné je žít, pomyslel si Harry, když se pustil do jídla. Uplynula téměř hodina, než se vrátili do nebelvírské společenské místnosti. Harry byl trochu neklidný, protože věděl, že Ron i Neville budou chtít odpovědi na své otázky. Nebyl si jistý Lunou – ale to nebylo nic nového pod sluncem. Po jedné partii šachů, kterou pochopitelně prohrál, protože hrál proti Ronovi, Harry zívnul a prohlásil, že si už půjde lehnout. Ginny, která si pořád četla učebnici Kouzelných formulí, se jenom usmála, když Ron s Nevillem řekli, že jsou taky utahaní a půjdou spát. Když mířili po schodech do ložnice, Harry zvažoval své možnosti. Dean a Seamus zůstávali o víkendech docela dlouho vzhůru, takže měli docela dost času, než se v ložnici objeví; i když to ani zdaleka nebylo tak bezpečné jako Komnata nejvyšší potřeby. Rozhodl se prostě připravit do postele a zrovna si oblékal pyžamo, když Ron promluvil. „Hermiona tě protáhla výslechem třetího stupně?“ zeptal se. Harry se narovnal a zapínal si knoflíky své košile. „Jo,“ odpověděl po chvíli. Ron na něj jenom zíral. „Jsi docela klidný. Čekal jsem, že tě vyčerpá na blábolící trosku.“ Harry pokrčil rameny. „Má právo to vědět. Stejně jako ty.“ Ron se zamyslel a posadil se na postel. „Já počkám,“ řekl. „Pokud ty a Hermiona víte, co má přijít, dáte nám vědět, pokud to bude potřeba. A taky si nebudu muset dělat starosti s tím, aby mi něco neuklouzlo.“ Harry na Rona třeštil oči, ale naštěstí si toho nevšiml. „Je to trochu jako šachy, nebo ne?“ řekl Ron zamyšleně. „Když se snažíš odhadnout tahy svého protivníka, uděláš nějaký pohyb, on na to zareaguje jinak a všechno se úplně změní. Ty jsi toho asi měnil dost, že jo?“ Harry přikývl. „Takže to celé bude zatraceně zamotané. Můžeme si o tom promluvit později, v Doupěti,“ řekl Ron. „Ehm, V-Voldemort by neměl zaútočit před koncem roku, nebo ne?“ „To ne, Rone,“ zasmál se Harry. Pak se otočil k Nevillovi, který si právě dočistil zuby. „Mluvil jsem o tom s Lunou,“ řekl chlapec s kulatým obličejem. „Oba dva víme, že to bylo strašné, ale řekl jsi nám to okamžitě, jenom co jsi věděl, že je to bezpečné. Říkala, že bychom ti měli prostě věřit, a já souhlasím.“ Harry si musel odkašlat, než znovu dokázal promluvit. „Díky, kamaráde.“ „To neznamená, že by ti Hermiona snad nevěřila,“ řekl Ron honem. „Jenom by nedokázala vystát něco nevědět, a nejspíš tady tohle léto nebude, pokud ji rodiče vezmou na prázdniny.“ Ron se při té představě netvářil zrovna šťastně, ale Harry se rozhodl to nekomentovat. „Víš jaká je, co se týče letních úkolů do školy,“ dodal Ron a zazubil se. Harry pokrčil rameny. „To je v pořádku. Možná v tom všem najde nějaké zákonitosti, které jsem přehlédl. Je chytrá a od přírody více objektivní. Je jenom dobře, že ví všechno.“ Ron přikývl a natáhl se na svou postel. „Jde z ní někdy strach, když se do něčeho plně zakousne. Dokonce ani Percy nemá takový zápal jako ona.“ Usmál se na nebesa své postele a založil si ruce pod hlavu. Harry sfoukl svíčku a uvelebil se do své postele. Neville ho za chvíli napodobil a za chvíli byla ložnice osvícena jenom svitem hvězd a měsíce skrz okno. „Harry,“ zeptal se Ron po dlouhé chvíli. „Jo?“ „Neztrácím jenom čas, když chodím na famfrpálové tréninky? Neměl bych se místo toho soustředit na něco jiného?“ Ron ze svého hlasu nedokázal dostat všechno napětí a nejistotu. „Ledaže bys nechtěl hrát brankáře, až Oliver odejde,“ odpověděl Harry. Přemýšlel, jestli Ron může v měsíčním světle vidět jeho úsměv. „Byl jsem alespoň trochu dobrý?“ zeptal se Ron velmi slabým hlasem. „Po několika prvních zápasech o tobě začali zpívat písně,“ odpověděl Harry. Pak si odkašlal a začal tiše zpívat. „Weasley je náš král, Weasley je náš král. Ten umí hrát famfrpál, Weasley je náš král. K vítězství nás vede dál, chytí každičký Camrál. Nebelvírem zní chorál: Weasley je náš král.“ „Tohle zpívali?“ zeptal se Ron ohromeně. „O mně?“ „Jasně,“ ujistil ho Harry. „Když jsi byl ve formě, bylo skoro nemožné ti dát gól. Kdyby se to všechno nezvrtlo, nejspíš bys hrál závodně.“ „To je skvělé,“ zašeptal Ron. „Ne, ty jsi byl skvělý,“ opravil ho Harry. Harry nevěděl, jestli je možné slyšet něčí úsměv. Další ráno se Harry znovu pustil do přerušené rutiny cvičení. I když masti madame Pomfreyové zabránili atrofii jeho hlavních svalů, i tak strávil hodně času ležením na zádech. Tohle se mu potvrdilo už při zahřívacím běhu, když zaostával za svými kamarády. Když zápasili, jeho reakce byly o půl vteřiny pomalejší a tak toho naštvaně nechal a cvičil si sám katu, dokud nebyli všichni hotoví jít zpátky. Na snídani se před Harryho snesla cizí sova a položila mu dopis na talíř. Harry jí podal kousek klobásky a nenápadně zamával hůlkou nad srolovaným pergamenem; dělal to téměř reflexivně pokaždé, když dostal dopis od neznámé sovy. Nevypadalo to, že by ale se svitkem bylo něco v nepořádku a tak rozlomil pečeť a přečetl si zprávu uvnitř. Někteří z mých kolegů berou změny v učitelském sboru velmi vážně a hledají způsoby, jak vyjádřit své nespokojení vůči, podle nich, zodpovědné osobě. Další živly by rády viděly, kdyby se jistý zraněný hráč nedokázal do zápasu postavit na nohy. I když nemají naději vyhrát pohár, raději by podnikli kroky, abyste vy nemohli. Kryj si záda. Tvůj komplic v jistém vtípku Harry se zamračil a schoval srolovaný pergamen do kapsy hábitu. „Co to je?“ zeptala se ho Ginny. „Zmijozelští po mě jdou,“ odpověděl tiše. „A něco nového?“ zeptal se Ron zamračeně. „Kromě pomsty za bývalého ředitele jejich koleje se chtějí ujistit, abych nemohl hrát proti Havraspáru,“ dodal Harry suše. „Ti pitomí idioti!“ vybuchl Ron. „Rone!“ vyštěkla Hermiona. „Dávej si pozor na jazyk!“ „Ale tady jde o famfrpál!“ bránil se. „Ne,“ opravila ho jeho sestra, „tady jde o Harryho!“ „Mohli bychom to omezit na tlumený křik?“ zeptal se Harry varovně. Někteří nebelvírští se po nich začali zvědavě ohlížet. „Promiň,“ zamumlali všichni tři zároveň, až při pohledu na ně se Neville zakuckal na dýňové šťávě. Harry si odfrkl a zavrtěl hlavou. Když si Neville utřel pusu ubrouskem, svraštil obočí. „Takže co podnikneme?“ „Mohli bychom to povědět profesorce McGonagallové,“ navrhla Hermiona. „Ale nejdříve proklejeme každého ze zmijozelu, kdo se na Harryho jenom křivě podívá,“ zavrčel Ron. „Nespustím Harryho ani na okamžik z dohledu,“ zamumlala Ginny. „Na záchodech by s tím byly trochu potíže,“ zašeptal Harry, až se začervenala a zasmála zároveň. Byl ještě stále ve výborné náladě a – koneckonců – hrozba byla namířena proti němu, ne proti jeho kamarádům. „Víte, že ještě nikdo nikdy nechytil Muchlorohého chropotala?“řekla Luna zasněně. „Tatínek říká, že to je proto, že jsou mnohem chytřejší, než si jsou lidi ochotni přiznat. Když uvidí expedici lovců se všemi návnadami a pastmi, prostě tu oblast opustí, dokud výprava neodejde.“ Ron s Hermionou na dívku se slámovými vlasy zírali, jako kdyby si nechala z dlouhé chvíle vyrůst druhou hlavu. Neville se zamračil a chvíli se škrábal na hlavě, než se najednou napřímil. „Myslíš, že místo očividných opatření bychom měli být nenápadnější?“ „Pokud si myslíš, že průměrný student zmijozelu je stejně chytrý jako Muchlorohý chropotal, tak ano,“ odpověděla Luna. „Takže jim dáme návnadu,“ řekl Harry tiše, „a necháme je připravit si léčku. Jenomže to bude léčka na ně samotné.“ „Návnadu?“ zeptal se Neville. „Mně,“ pokrčil Harry rameny. „V žádném případě,“ řekla Ginny rozhodně. „Alespoň ne sám.“ „Projednou má v něčem pravdu,“ řekl Ron zamyšleně a nevšímal si pohledu, který po něm vrhla jeho sestra. „Nenecháváme tě příliš často samotného, zvláště od doby, co ses zranil. Poznali by v tom past, kdyby ses najednou začal toulat úplně sám. Nejlepší okamžik, kdy nastavit past, je, když jsme všichni pohromadě.“ „A když nejsou poblíž žádní dospělí… na našich ranních cvičeních?“ zeptala se Hermiona sotva slyšitelným hlasem. Tento rozhovor nasadil řád následujícímu týdnu. Harry se bez větších potíží znovu zapojil do vyučování, vzhledem k tomu, že jeho promeškané úkoly mu byly na ředitelovu žádost odpuštěny. Zvládl se naučit na závěrečné zkoušky a napsal je bez větších problémů; většinu zásluh připsal Hermioně, která mu ukázala, kde ve které učebnici skončili. Nebyla to jeho vina, když si lidé domýšleli, že ho přiměla naučit se všechno nazpaměť. Aby svou návnadu ještě o něco osladili, přestali si každé ráno nacvičovat kouzla a dávali si záležet, aby jejich hůlky byly skryté zběžnému pohledu, dokud se nepřevlékali na vyučování. Harryho pouzdro na hůlku se nyní prokázalo jako velmi užitečný vánoční dárek. Na Ronův návrh taky zlehčili ranní cvičení. Harryho trochu trápilo svědomí, ale chápal logiku svého kamaráda. Bylo zkrátka lepší, že v případě konfliktu, nebudou vyčerpaní a zadýchaní. Harry se ale samozřejmě hnal, co mohl. Musel přesvědčit madame Pomfreyovou, že je v perfektní kondici na zápas. Byla by to docela ošklivá ironie, kdyby jeho přípravy, aby nebyl vyřazen násilím, nakonec nezpůsobily, že by stejně nemohl hrát, ale z jiných důvodů. Ta myšlenka ho přiměla přemítat, jestli celý vzkaz nebyl jenom jeden velký podraz, který mu poslal někdo jiný, ale rychle tu myšlenku zahnal. Byly v něm věci, o kterých věděl jenom on a Melisa. A vzhledem k její jedovaté nenávisti k Marcusovi Flintovi Harry pochyboval, že by udělala cokoliv, aby mu pomohla v oblasti famfrpálu. Ve čtvrtek ráno Harry ale začínal vážně pochybovat. Copak si vzkaz špatně vyložil? Nebo zmijozelské přepadl záchvat dobré vůle a rozhodli se ho nechat být? Či se nějakým způsobem prozradil, že o plánu ví? Tyto a podobné myšlenky ho nepříjemně provázely celou cestu, když společně běželi podél jezera. Skoro se mu ulevilo, když se na návratu do hradu na nádvoří ze stínů v ranním slunci vynořilo několik postav v pláštích s kápěmi. Kdesi daleko v hradě se ozval tlumený výbuch a Harry nepochyboval, že Filch bude mít následujících několik minut plné ruce práce. „Víme, co jsi udělal, Pottere,“ řekla jedna z postav prázdným, krákavým hlasem. Harryho to na okamžik zarazilo, ale pak si uvědomil, že to bylo kouzlo – zmijozelští nechtěli, aby je poznali po hlasech. Podivným způsobem to byla úleva: znamenalo to, že je nehodlali chladnokrevně povraždit, když si dělali starosti o svědky. „Co jsem udělal, není tak důležité jako to, co se chystám udělat,“ zavrčel Harry a náhle v ruce držel hůlku. „Protego Maximus!“ zvolal právě v okamžik, kdy se k nim rozlétly první kletby. Objevila se před nimi mihotavá stěna a kouzla zmijozelských se odrazila zpátky na nádvoří ve všelijakých úhlech. Harry bez problémů dál držel štítové kouzlo, zatímco jeho kamarádi mlčky vytáhli své hůlky. Dával si dobrý pozor po nějakých Kletbách, které se nepromíjí, nebo podobných, které by nedokázal odrazit, ale pochyboval, že by se uchýlili k nim. Takhle se jenom kletby odrážely v záblescích a přívalech jisker a zanechávaly na prastarých kamenech sežehnutá místa. „Napočítal jsem sedm,“ řekl Ron a zamrkal nad jedním opravdu mocným zábleskem, když se zaklínadlo roztříštilo o Harryho štít. „Zvolte si své cíle, počítaje odleva. Mám prvního.“ „Čtvrtý,“ zasyčela Hermiona a namířila hůlku na jednu z meších postav. „Pátý,“ řekl Neville. „Sedmý,“ řekla Luna; v jejím hlase nebyla ani stopa po zasněném tónu. „Druhý a třetí jsou blízko sebe,“ řekla Ginny neobvykle vážným hlasem. „Zkusím je dostat oba.“ „Takže já mám šestého, jenom co pustím štít,“ souhlasil Harry. „Nezapomeňte se rozptýlit, až se to stane.“ Všichni přikývli a každý se dotkl hůlkou svého ucha. Harry se zazubil a napodobil je. Harry pozoroval příval kleteb a čekal, až trochu ustane. Neustálé čarování vyžadovalo hodně síly, zvláště když jste se snažili prorazit něčí štít. O chvilku později kouzelné záblesky ustaly. Několik postav v kápích pořád čarovalo, ale většina z nich se rozebíhala do stran, aby obešli Harryho štítové kouzlo. Harry pokleknul na jedno koleno a pozvedl hůlku. V ten samý okamžik nechal zmizet mihotavou stěnu. Koutkem oka viděl, jak se jeho kamarádi rozeběhli do stran, metaje přitom kouzla, která nemohl slyšet. Potom švihl hůlkou dolů směrem k cíli číslo šest a vykřikl „Concussus!“ Uprostřed nádvoří se objevila lesknoucí se koule vzduchu, prudce se stáhla sama do sebe a pak vybuchla do všech směrů. Viditelná tlaková vlna je všechny zasáhla a cítil, jak mu v hlavě zazvonilo zvukem exploze – což byl jediný zvuk, který kromě svého vlastního hlasu slyšel, protože si začaroval uši, aby byly hluché k čemukoliv jinému. Postava v kápi poblíž místa výbuchu byla odhozena několik metrů dozadu. Ostatní, svázaní provazy, omráčení, spoutáni kouzlem nebo pod útokem vyčarovaných netopýrů, se také váleli po zemi. Konečná salva omračovacích kouzel od nebelvírských ušetřila většinu dalšího utrpení. Harry si poklepal hůlkou na uši, aby si vrátil sluch, právě včas, aby slyšel Hermionu, jak zamumlala něco, co jí vůbec nebylo podobné. Zmateně se na ni podíval, ale pak se ohlédl směrem, kterým ukazovala. Některá okna směřující ke vstupnímu nádvoří byla popraskaná a pár se jich úplně vysypalo. „Proklatě,“ stačil Harry říct, než se otevřely hlavní dveře. Jak všichni stáli v ředitelově pracovně, podruhé za ani ne týden, Harry se snažil rozluštit, jestli starý čaroděj před ním byl rozzlobený nebo pobavený. CO se jeho kamarádů týče, měl jasno: byli ztuhlí strachy. Jakmile Harry vysvětlil, že to byl on, kdo seslal kouzlo, co způsobilo ten hromový výbuch, byla většina pozornosti soustředěna na něj. „Dostal jsem ten nápad z jednoho vynálezu, který jsem viděl v mudlovské televizi,“ vysvětloval. „Říká se tomu oslepující granát, je to v podstatě malá bomba, která jasně zableskne a vydá ohlušující ránu. Používají to, aby někoho zneškodnili, aniž by ho zabili.“ Američtí bojoví mágové se nebáli klesnout k používání mudlovských výmyslů, aby získali převahu v boji. „Takže jsi vzal obyčejné randálové zaklínadlo, a…?“ zeptal se pan ředitel a v očích mu zase hrály jiskřičky. Harry pokrčil rameny. „Seslal jsem ho o hodně silněji, než je u randálového zaklínadla zvykem, takže to trochu zesílilo jeho účinky.“ „Trochu,“ řekla profesorka McGonagallová mrazivým tónem. „Dost na to, aby roztříštilo dvaatřicet oken a poškodilo bezpočet dalších.“ Harry se zamračil. „Bránili jsme se před nevyprovokovaným útokem.“ „To říkáte vy, pane Pottere,“ odpověděla profesorka Sinistrová klidně. „Podíváme se, co k tomu řeknou mí studenti, až je pustí z ošetřovny.“ Harry zdvořile přikývl. „Chápu, že se jich za těchto okolností musíte zastávat, ale možná byste se jich mohla zeptat, proč byli vzhůru tak brzo ráno, proč na sobě měli pláště s kápěmi a proč používali hlas-měnící zaklínadla.“ „To udělám,“ přikývla černovlasá čarodějka, „jenom co jim madame Pomfreyová vyléčí jejich ušní bubínky, a budou moct slyšet otázky.“ „Což nás přivádí zpátky k mé otázce, pane Pottere,“ pokračovala profesorka McGonagallová. „Nemyslíte si, že vaše reakce na danou situaci nebyla poněkud přehnaná? Sedm studentů leží na ošetřovně.“ Harry se zahleděl přímo do očí ředitelky své koleje. „Ne, paní profesorko, nemyslím. Během naší práce v Branné alianci jsem se naučil dost dobře rozpoznávat různá kouzla na pouhý pohled. Odrazil jsem přinejmenším dvě řezací kletby, možná až pět. V jednu chvíli bylo skrz všechny ty záblesky špatně vidět. V každém případě oba ale víme, co tohle kouzlo dokáže; zvláště podle toho, kam dopadne, což je důvod, proč ho ve cvičných soubojích nedovolujeme.“ „Jsi si určitě jistý, Harry?“ zeptal se profesor Brumbál. Harry přikývl. „Dostal jsem varování, že jistí zmijozelští studenti byli odhodlaní zajistit, abych tenhle víkend nemohl hrát famfrpál. Omračovací kouzla by na to nestačila, ale hrubé poškození těla ano.“ Profesorka McGonagallová se na hodnou chvíli zarazila a pak se zatvářila opravdu hrůzostrašně. Učitelka astronomie si začala prohlížet nehty na svých rukou. Hlas pana ředitele byl ale plný nesouhlasu. „Harry, měl jsi zajít za mnou nebo za Minervou okamžitě co jsi dostal to varování.“ „To je mi líto, pane,“ odpověděl Harry, „ale tím bych ohrozil můj zdroj ve zmijozelu. Ta osoba mě varovala přes možné nebezpečí, které oné osobě hrozilo. Pokud byste podnikl kroky ještě před tím, než by k tomu došlo, mohlo by to odhalit účast mého kontaktu. Nehodlám takto riskovat bezpečnost mého spojence.“ „Místo toho,“ konstatovala profesorka McGonagallová, „ses rozhodl riskovat životy šesti studentů.“ Harry pokrčil rameny. „Chtěl jsem past spustit sám, ale…“ „Ale nedovolili jsme mu jít samotnému,“ řekl Ron honem a zase skrčil hlavu mezi ramena. „Byl bych raději, kdyby se tomu vyhnuli,“ řekl Harry smutně, „ale už tak mám dost lidí, co by mě chtěli poslat k madame Pomfreyové. Z taktického hlediska, když je léčka obrácena, iniciativa přejde do rukou straně, proti které byla původně zamýšlena. Nedokázali se dostat skrz moje štítové kouzlo, a když se ho pokusili obejít, zaútočili jsme a porazili je. Zajímalo by mě, jestli bychom za to nemohli dostat nějaké body navíc v Obraně proti černé magii?“ Profesorka McGonagallová, která nepříliš s nadšením vedla hodiny Obrany, když madame Pomfreyová nedokázala napravit Lockhartovu paměť, jenom zavrtěla hlavou. To je možné, Harry, ale přesto bych byl raději, kdybys s podobnými záležitostmi chodil za mnou nebo za ředitelkou tvé koleje,“ řekl Brumbál klidným hlasem. Harry si povzdechl. „Tomu rozumím. Ale vy víte, co musím udělat; čím dřív se naučím věci dělat na vlastní pěst, tím lépe pro všechny.“ Je mi moc líto, že to vidíš takhle Harry. Ale dokud nedostaneme výpovědi od zraněných studentů, musím ti zakázat účast na tvém famfrpálovém zápase s Havraspárem. Spravedlnost je něco, co není radno brát tak lehko do vlastních rukou,“ řekl Brumbál a jiskřičky v očích mu hrály ještě méně než obvykle. „Nerad to dělám, ale jde mi o bezpečnost všech mých studentů.“ Harry prkenně vstal a nevšímal si ohromených výrazů svých kamarádů. „Chápu, pane. Naprosto. Je mi úplně jasné, co tím chcete sdělit.“ „Doufám, že to opravdu chápeš, Harry. Nahlas se u pana Filche. Až bude sklo odklizeno a okna opravena, můžeš se vrátit do vyučování. Tvá další zkouška je až odpoledne, takže bys měl mít dostatek času se připravit. A Harry, prosím, přemýšlej o tom, co jsem ti dnes řekl,“ Brumbál se opřed dozadu na své židli a otočil se k McGonagallové. Harry nepotřeboval slyšet, že má odejít. Ignoroval hlasy profesorů za ním a kráčel ke dveřím. Rozlétly se, ještě než se natáhl po klice, ale byl příliš vzteklý, než aby na tím přemýšlel. Jakmile se dveře za studenty zavřely, Minerva McGonagallová se prudce otočila k řediteli. „Albusi, copak jsi ztratil rozum?“ zasyčela. „Citrónovou zmrzlinu?“ zeptal se jí klidným hlasem, který jenom rozdmychával její vztek. „Mí studenti se brání nevyprovokovanému útoku, takže se je rozhodnete potrestat, popudíte si tím jedny z nejlepších žáků v ročníku, a myslíte si, že když mi nabídnete mudlovskou sladkost, tak budu zticha?“ dožadovala se a v jejím hlase se začínal projevovat její rodilý přízvuk. (Pozn. překl.: ehm, myslím že McGonagallová je Skotka) „Paní profesorko,“ povzdechl si Brumbál, „zmijozelské ložnice jsou v tuto chvíli plné velmi znepokojených dětí. S odchodem profesora Snapea si mnoho z nich myslí, že přišli o zastánce v učitelském sboru. Dostal jsem několik sov od rodičů zmijozelských studentů, kteří zvažují, že své děti stáhnou z Bradavic.“ „A bylo by to jenom dobře, pokud odcházejí kvůli tomu, že ten muž je pryč!“ zvolala. „Jeho nebetyčné nadržování jeho vlastním studentům hanobilo celý učitelský sbor.“ „Musím připustit,“ řekla profesorka Sinistrová opatrně, „že i když je mnoho studentů rozrušených, všimla jsem si, že mnoho z nich má… neobvyklé… požadavky vůči mým postupům jako dočasné ředitelky koleje“ „Pokud tito studenti zjistí, že sedm jejich spolužáků skončilo na ošetřovně, a ten, kdo to způsobil, nedostane žádný trest, obávám se, že je to odežene všechny. Mnoho z nich pochází z rodin s nedobrým zázemím a Bradavice jsou jejich poslední příležitostí dát se na jinou cestu.“ „Takže abyste je ušetřil vlastní volby, budete nespravedlivý k ostatním studentům,“ odpověděla McGonagallová. „Zajímalo by mě, kolik z nich bude čekat, až a jak je potrestáte a podle toho pak budete muset jednat. Pokud lze věřit informátorovi pana Pottera, jejich hlavním úmyslem bylo mu zamezit, aby mohl tento víkend hrát. Gratuluju, Albusi, vy jste uspěl, kde oni selhali.“ „Harry je příliš…“ začal Brumbál, ale pak se zarazil, než zase pokračoval. „Příliš nebezpečný, aby mu bylo dovoleno brát věci do vlastních rukou. Ti studenti mohli dnes ráno přijít o život.“ „O důvod víc potrestat ty, kteří to celé začali,“ konstatovala upjatě. „A stejně, co byste udělal, kdyby vám to nahlásil předem?“ „Podnikl bych nutné kroky, aby se bitva vůbec neodehrála,“ odpověděl. „A to je přesně důvod, proč vám to neřekl, Albusi! Potter přímo řekl, že by jeho informátor mohl přijít k újmě, kdyby bylo vyšlo najevo, že dostal varování.“ „Podle mě oba přeháníte nebezpečí,“ odpověděl pan ředitel přísně. „Studenti se nebudou navzájem vražit za to, že na sebe žalují.“ „Potter má k bezpečnosti ve zdech Bradavic mnohem méně důvěry a z velmi dobrých důvodů! Za pouhé dva roky stanul proti V-Voldemortovi, baziliškovi a třem různým učitelům, kteří ho přímo napadli nebo se na napadení podíleli. A kromě toho je student, který ho okradl a téměř připravil o život stále na svobodě! A teď mu řeknete, že když se bude bránit, bude potrestán. Albusi, moudrý vládce trestá zlo a odměňuje dobro. Vy jste to pravidlo naprosto zvrátil naruby,“ řekla Minerva kousavě. McGonagal

ová se málokdy poddala svému vzteku, ale tentokrát toho bylo příliš – měla několik citlivých míst, pokud šlo o Harryho Pottera, a jedna z nich byla více než deset let stará.

„Mám vám ještě připomínat, Albusi, že jste to byl vy, kdo ho svěřil do péče jeho mudlovským příbuzným, i přes mé vážné připomínky, a navzdory Hagridově zprávě o jejich neschopnosti jako opatrovatelů jste ho k nim následující léto vrátil, aby ho potom mohli téměř zavraždit sami. A s tímhle vším opravdu čekáte, že přijde za vámi? Že vám bude věřit? Že si bude myslet, že dokážete udělat cokoliv, abyste ho ochránil? U Merlina a všech jezerních panen, divila bych se, kdyby jeho jméno nebylo jako první mezi studenty, kteří přes léto ukončují své studium v Bradavicích.“

Albus Brumbál seděl zakloněný na své židli, jak jenom to šlo, a viditelně sebou při slovech zástupkyně ředitele škubal. „Vysvětlila jste mi svůj náhled na věc,“ řekl po chvíli. „Vyzpovídám ostatní studenty, až se zotaví, a potom udělám konečné rozhodnutí.“

„Nečekala bych příliš dlouho,“ varovala ho McGonagallová. „V této situaci bych se nezaručila za žádného ze studentů.“

„Buďte si jistá,“ odpověděl Brumbál, „že Harryho Pottera neberu v žádném případě za zaručeného. Je svým způsobem velkou záhadou.“

Náhlá změna směru rozhovoru McGonagallovou trochu zmátla. „Jakým způsobem?“ zeptala se ostražitě.

„Připomíná mi jiného studenta, který dokončil školu těsně předtím, než jste se vrátila do Bradavic,“ řekl tiše. „Ten měl také skupinku studentů, kteří mu byli plně oddáni.“

Minerva přimhouřila oči a vzpomněla si na jejich rozhovor o původním majiteli deníku. „Albusi, tady se pletete; Harry Potter není v žádném případě podobný Tomovi Raddlemu!“ téměř zvolala.

„Podle vás ne?“

„Ne. Viděla jsem, jak se kolem nich chová,“ odpověděla. „Během jednoho setkání Branné aliance slečna Weasleyová zakopla, když uskakovala bolákovému zaklínadlu, a udeřila se do hlavy, když upadla. Pan Potter naprosto zbledl, i když byla jenom trochu dezorientovaná. Chystal se zrušit hodinu, ale naléhala, že je v pořádku a já se nabídla, že ji doprovodím na ošetřovnu pro lektvar proti bolení hlavy. I tak se ale on i ostatní ukázali na ošetřovně tak brzo, že nemám pochyb o tom, že hodinu nakonec zkrátil.“

„Takže říkáte, že je stejně oddaný svým přátelům, jako jsou oni jemu?“ zeptal se profesor Brumbál. Z jakéhosi důvodu jiskřičky v jeho očích hrály mnohem veseleji než předtím.

„To je podle mě víc než zjevné,“ odpověděla s jemným náznakem příkrosti v hlase.

Pan ředitel chvíli mlčel. „Dala jste mi toho hodně na přemýšlení, Minervo. Promluvím si se zmijozelskými studenty a dám vám vědět, k čemu jsem dospěl.“

Profesorka McGonagallová vstala k odchodu a omluvně kývla na profesorku Sinistrovou, které se očividně ulevilo, že konflikt byl zažehnán, alespoň prozatím.

„Nechce se mi věřit, že to bereš tak klidně,“ řekl Ron, když smetl poslední zbytky skla z podlahy.

„Očekával, že vybuchnu,“ povzdechl si Harry. „Nehodlám tomu přiblblému starému dědovi udělat to potěšení.“

„Harry, neměl bys o něm říkat…“ začala Hermiona, ale pak se odmlčela. „Hlavně tak nemluv, když tě přitom můžou chytit,“ řekla nakonec.

Harry se zamračil a poklepal hůlkou na jeden z kusů skla, který ještě zůstal trčet v rámu. Pronesl: „Reparo,“ a okno vyplnilo neporušené sklo. Technicky vzato měl uklízet a opravovat všechno sám, ale ostatní vyjádřili své protesty vůči návrhu velmi hlasitě. Neville, Luna a Ginny byli zrovna o podlaží níž. Ron navrhl, aby se rozdělili, aby tak pracovali rychleji a Harry proti tomu nic neměl. Společnou prací už měli skoro hotovo.

„McGonagallová vypadala, že bude chrlit oheň, když jsme odcházeli,“ poznamenal rudovlasý chlapec, zatímco Hermiona odčarovala další kus rozbitého skla z podlahy.

„Ani se jí nedivím,“ řekl Harry a opravil další skleněnou výplň. „Zmijozelští se rozhodli vyřadit nebelvírského chytače z posledního zápasu roku a s pomocí pana ředitele se jim to podařilo.“

Zamračil se. Doufal, že se mu podaří odhalit nějaké mladé budoucí smrtijedy, možná dokonce i toho, který ho v onu osudovou chvíli spoutal. Místo toho ale porazili jenom Pansy Parkinsonovou, Marcuse Flinta a jeho gang famfrpálových chuligánů. Všichni měli velmi zjevné důvody po něm jít a dohromady nedali ani špetku důvtipu.

„Říkáš to, jako kdyby to udělal, jenom aby ti znepříjemnil život,“ řekla Hermiona.

„Ale ve výsledku to tak je, nebo ne?“ konstatoval Harry. „Jde o jeho činy, ne úmysly.“ Odmlčel se a rozhlédl se. „Pamatujte, i když je Snape pryč,“ pokračoval polohlasem, „je Brumbál tím dalším důvodem, proč jste se museli naučit nitrobranu.“

„Harry, pořád je to Albus Brumbál,“ zašeptala Hermiona naléhavě.

„Máš pravdu. Jeho skóre je jedna k jedné – zbavil se Grindelwalda a potom to podělal s Voldemortem,“ vyštěkl Harry kousavě.

„Proč jsi na něj tak nazlobený?“ zeptala se. Ron se tvářil velmi nesvůj a Harrymu to připomnělo, že jeho rodiče byli s panem ředitelem na štíry právě kvůli Harrymu. Přinejmenším jim dlužil vysvětlení.

„Před první válkou měl o Voldemortovi svá podezření, ale nejednal podle nich, dokud nebylo příliš pozdě. Dokonce i to stranou, Voldemort nezničil Britský kouzelnický svět sám o sobě,“ řekl Harry velmi tichým hlasem. „Jeho smrtijedi nadělali skoro stejně škody, protože jich bylo hrozně moc. Když se Voldemort ztratil, když jsem byl ještě dítě, jeho následovníci se vymlouvali, že všechno dělali z donucení, pod pohrůžkami nebo je očaroval. Zaplatili na ministerstvu obrovské úplatky a byla jim udělena milost. Když se pak jejich Pán zla v mém čtvrtém ročníku vrátil, čekal na něj základ jeho armády. Brumbál se jenom díval, jak lžou a kupují si cestu z Azkabanu; prostě dovolil, aby jim to prošlo.“

„Harry,“ namítla Hermiona, „pokud byly soudy zkorumpované, tak co mohl dělat?“

„Je Nejhlavnějším hlavounem Čarostolce, udržovat ministerstvo a soudy počestné má být součástí jeho práce. A i když se provinilec vyhne spravedlnosti, no, jsou i jiné způsoby, jak jí dosáhnout.“

„Nemůžeš prostě zabíjet lidi, protože si myslíš, že jsou vinni,“ naléhala.

„I když to jsou mnohonásobní vrazi? I když znásilnili a zabili tolik lidí, že ani oni už nevědí kolik? Jo, počkat, byli to všechno mudlové, takže ti se nepočítají,“ zasyčel Harry jedovatě. Pocítil bodnutí viny, když se před ním Hermiona přikrčila. „Popravdě, kdybych měl způsob, jak to udělat aby mi to prošlo, zabiju každého z lidí, kteří se tu noc přemístili na hřbitov u Malého Visánku. Všichni o sobě prohlašovali, že byli sami oběťmi, ale jakmile začala jejich Znamení zla pálit, ihned se přihnali přivítat svého mistra zpátky mezi živé.“

„Harry má pravdu,“ řekla Ginny až nadskočil. „Ale pokud se neuklidní, bude muset znovu opravovat to okno.“ Neville s Lunou na něj jenom zírali, ale Harrymu připadalo, že Neville na něj krátce pokývnul.

Podíval se na okno, které právě opravil. Skla řinčela v rámech a uvědomil si, že jeho magie znovu hrozí způsobit něco nekontrolovatelného. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Řinčení skla ustalo a znovu se uklidnil. „Omlouvám se,“ řekl tiše, založil si ruce na prsou a pevně sevřel své lokty.

„Máš právo být rozčilený,“ řekla Ginny tiše a položila mu ruku na předloktí. „Pan ředitel se vůbec nezachoval správně. Vážně nechápu, proč pořád takhle ustupuje lidem, kteří si to ani v nejmenším nezaslouží.“

Harry na ni naklonil hlavu na stranu a pokrčil rameny. „Má jednu vážnou vadu; snaží se je přivést zpátky k dobru. Je to velmi ctnostný cíl, ale podle mě to žene do extrémů.“

„Jako například potrestat nás za to, že jsme napadeni,“ zamračil se Neville.

„Říkal ale přece, že to je jen dočasné rozhodnutí,“ připomněla jim Hermiona, „ještě si to může rozmyslet, až si promluví se zmijozelskými.“

„O tom pochybuju,“ zamumlal si Harry pod vousy.

Albus Percival Wulfurik Brian Brumbál se blížil ke svému století a půl života, ale právě nyní se cítil na každý rok z toho. Když vyklouzl ze dveří ošetřovny, nezpomalovala jeho kroky přímo fyzická únava, jako spíš ta duševní.

Čekal až do pátečního odpoledne, aby si promluvil se zmijozelskými studenty. S ohledem na madame Pomfreyovou, která prohlásila, že tou dobou by už jejich vážnější zranění měla být zahojena, by se neměli cítit nijak sužováni.

Bohužel to také znamenalo, že jim dal dostatek času se dohodnout na smluvené výpovědi. I když ho madame Pomfreyová ujistila, že jejich ušní bubínky měly už den předtím dorůst, všichni prohlašovali, že nic neslyší a stěžovali si na bolesti hlavy. Jejich „zranění“ jim ale nezabránila podat písemnou výpověď o jejich náhledu na střet.

Pan Flint prohlašoval, že se pokoušel zavést kondiční trénink pro své famfrpálové družstvo, a přijal i slečnu Parkinsonovou, které zvažoval nabídnout příští rok post chytače. Zrovna když opouštěli hrad, střetli se s nebelvírskými a byli bez jakékoliv příčiny přepadeni. Když se pokoušeli bránit před nevyprovokovaným násilím mladších studentů, které vedl Harry Potter, byli poraženi, omráčeni a těžké pláště na ně byly navlečeny nebelvírskými, kteří měli na svědomí i přenesení jejich těl a jejich rozmístění, aby to vypadalo, že sami zaútočili.

Každé svědectví bylo velmi podrobné, dobře napsané a neodporovalo si v žádném důležitém bodě. Ve skutečnosti byly trochu příliš uhlazené, než aby byly vypracovány jinak než po domluvě. Když se jich pokoušel ptát na podrobnosti, jako například proč byl plášť slečny Parkinsonové pod provazy, které ji poutaly, naznačovali, že ho špatně slyší a stěžovali si na silné bolesti hlavy. Kontrola jejich hůlek jenom potvrdila, že nedávno seslali širokou škálu kleteb, k čemuž se už přiznali – když je „zaskočili“ divocí nebelvírští.

Pana ředitele jejich vyhýbání a vytáčení se jeho otázkám velmi dopalovalo. Občas studenti předstírali zranění nebo nemoc, aby se vyhnuli zkoušce, ale v tomto případě by následky jakéhokoliv zdržení v pátrání po pravdě byly katastrofické. Byl si více než jistý, že profesorka Sinistrová už oznámila svým studentům zprávy o dočasném potrestání pana Pottera, aby je ujistila, že se ve škole můžou cítit bezpečně. Bohužel to ale vypadalo, že jim došlo, že když budou předstírat hluchotu ještě několik dní, dosáhnou toho, co bylo podle Harryho jejich cílem. Kromě nespravedlnosti takového jednání mu dělaly starosti následky, jaké by výsledný trest měly na už tak napjaté vztahy mezi ním a chlapcem. Harry byl klíčem k porážce Voldemorta, ale zatím to vypadalo, že jakkoliv se ho pokoušel ochránit, ve výsledku se to buď obrátilo proti němu, nebo mu chlapce ještě více znepřátelilo. Minerva ho varovala, že kdyby si myslel, že mu nebude dovoleno bránit se při napadení, mohl by se rozhodnout opustit Bradavice. Nejprve tu myšlenku zahnal jako směšnou – syn Jamese a Lily aby opustil Bradavice! Ale pak si vybavil hořkost, kterou slyšel v jeho hlase během jejich rozhovoru o Vánocích minulý rok a začal pochybovat. Nemohl si dovolit nenajít v celé příhodě základ pravdy.

A tak se velmi zdráhavě a neochotně ponořil do myšlenek Marcuse Flinta. Famfrpálový kapitán byl z nich nejstarší a vypadalo to, že vůdce. Nerad na studenty používal nitrozpyt a uchyloval se k němu jenom v těch nejzazších okolností. Ale neochota zmijozelských spolupracovat, aby tak prodloužili Harryho trest – pravděpodobně nezasloužený – ho k tomu přinutila.

Pan ředitel omezoval své hledání ve vzpomínkách studenta sedmého ročníku na myšlenky týkající se Harryho Pottera. Hlavně chtěl zjistit, jaké byly jeho úmysly s mladým chytačem. A našel něco vskutku odpudivého.

Brumbál viděl smyšlený obraz a uvědomil si, že to byl chlapcův vysněný cíl. Viděl Harryho v oblečení, ve kterém cvičil, jak leží na zemi tváří dolů. Měl zlámané obě ruce a z ran mu trčely ostré kusy kostí a podle kaluží krve u noh poznal, že měl přeříznuté obě Achillovy šlachy. Dalo mu hodně práce, aby na své tváři nedal znát znechucení.

Kde se ten chlapec naučil takové zvrácenosti? Téměř podvědomě začal zabíhat dál po spojnicích a našel další, příbuzné obrazy. Tyto byly bohužel mnohem podrobnější. V prvním sledu vzpomínek uviděl chlapce se svým otcem o letních prázdninách, jak se plíží nocí a vtrhávají do domu nic nečekajících mudlů. Potom, co své oběti znehybnili, otec i syn jim prováděli… nevýslovná zvěrstva, aby je nakonec hodinu před svítáním zabili a podpálili celý dům, aby po sobě zahladili stopy.

Vyžadovalo to téměř nadlidskou sílu, aby se od chlapce odvrátil jenom s mírným svraštěním obočí. V žádném případě nemohl tyto důkazy poskytnout ministerstvu, ne žádným způsobem, který by uspokojil soudy. Ale mohl doporučit určitým lidem, aby pana Flinta staršího bedlivě sledovali.

Doufaje, že najde nějakou výjimku, obrátil svou pozornost ke slečně Parkinsonové. Studentka druhého ročníku nemohla v žádném případě být tak otrlá jako mladý pan Flint. Když nahlédl do jejích vzpomínek po představě cíle, kterého chtěla minulé ráno dosáhnout, dostalo se mu jenom nejasné představy Harryho, ležícího na zemi, což skoro odpovídalo jejich výpovědi o tom, že se před ním bránili. Ale kromě toho nalezl s touto myšlenkou velmi spjaté obrazy slečen Grangerové a Weasleyové s tvářemi zohavenými strašlivými jizvami. Nejhorší na tom bylo zlomyslné potěšení, které myšlenky provázelo a touha oplatit Harrymu Dracovo vyloučení ze školy.

Profesor Brumbál od zmijozelské dívky znechuceně odvrátil pohled a stáhl své vědomí z její mysli. Poděkoval madame Pomfreyové za její snahu a požádal ji, aby mu dala vědět hned, co budou moct pacienti odpovídat na jeho otázky. Neunikly mu vítězoslavné úšklebky, které si zmijozelští studenti při jeho slovech vyměnili. Teď už ani v nejmenším nepochyboval, že všichni hluchotu jenom předstírali.

Bolelo ho to přiznat si to, ale jak mířil ke kabinetu profesorky McGonagallové, musel uznat, že se mu nejspíš nepodaří zachránit žádnou z těch zkažených duší. Chovali se přesně, jak Harry popisoval, chtěli zmrzačit svého spolužáka, aby si ulevili své zraněné pýše. Teď, když věděl pravdu, bylo třeba zachraňovat, co se dalo.

Strávil na ošetřovně více času, než čekal, protože to vypadalo, že závěrečná zkouška z Přeměňování pro druhé ročníky už skončila. Pan Weasley, pan Longbottom a slečna Grangerová čekali přede dveřmi do učebny. Když se blížil, chladně ho pozorovali; i když musel uznat, že si jejich pohledy bezpochyby zasloužil, stejně mu bylo nepříjemné, když se mu jich dostávalo od tak malých dětí.

„Harry probírá s profesorkou McGonagallovou BA,“ nabídla se slečna Grangerová po chvilce.

„Tak to je na okamžik přeruším,“ řekl s jemným úsměvem, „protože chci mluvit s nimi oběma.“

S těmi slovy otevřel dveře a vstoupil do místnosti; vzhlédly k němu dva pohledy.

Minerva trochu přimhouřila oči a její rty se stáhly do ještě užší čárky. Byla na něj ještě rozzlobená ze včerejška a nejspíš na to měla plné právo. Byla v srdci věrná své koleji a jeho dočasné rozhodnutí šlo proti všem zásadám, za které Nebelvír stál. Více ho znervóznila Harryho reakce. Chlapcovy oči k němu bleskově zalétly okamžitě poté, co prošel dveřmi, ale pak naprosto potemněly. Byly ostražité, ale nedávaly najevo jedinou emoci. Brumbál nepotřeboval používat nitrozpyt, aby věděl, že chlapcovy přirozené bariéry okolo mysli byly tvrdé jako vyleštěný obsidián. Uvědomil si, s velmi nepříjemným pocitem, že ho chlapec viděl jako hrozbu, jako potencionálního nepřítele. Jak to mohlo dospět k tomuto?

„Harry,“ řekl velmi vážným hlasem. „Chtěl bych mluvit s tebou a s ředitelkou tvé koleje, pokud vám to nevadí.“

Harry se podíval po profesorce McGonagallové, která se sotva postřehnutelným úsměvem na tváři přikývla. I když věděl, že Minerva v sobě měla tolik věrnosti a loajality až vedle ní bledli i studenti Mrzimoru, také věděl, že si velmi užívala, když mu mohla říct „Já vám to říkala!“. Povzdechl si. Tentokrát se jí vůbec nedivil.

Harry se otočil zpátky k němu. „Jsme vám k službám, pane profesore,“ řekl zdvořile.

„Pokusil jsem se promluvit se zraněnými studenty, ale ti tvrdí, že stále nemohou nic slyšet,“ začal Brumbál. Nevšímal si pozvednutého obočí profesorky McGonagallové a pokračoval. „S ohledem na… jiné informace, kterých se mi dostalo, jsem se rozhodl odvolat tvůj zákaz. Zítra můžeš hrát, samozřejmě za podmínky, že tě madame Pomfreyová pustí.“

„Dnes ráno mi dala dovolení,“ řekl Harry zamyšleně. Přimhouřil oči. „Viděl jste v jejich hlavách něco, co se vám nelíbilo.“ Nebylo to vysloveno jako otázka.

„Už věřím, že se všechno odehrálo tak, jak jsi to popsal, Harry,“ souhlasil s mírným přikývnutím. „Vzhledem k jejich… prodlouženému… postižení se obávám, že si je madame Pomfreyová bude muset ponechat na ošetřovně ještě delší dobu, aby se ujistila, že neutrpěli žádné trvalé poškození sluchu. A spolu se zkouškami, které jim unikly, pochybuji, že se stihnou připojit ke svým spolužákům v Bradavickém expresu na konci roku.“

Harry si zhluboka oddychl. „To určitě pomůže zabránit jakémukoliv nepříjemnému střetu během cesty domů. Děkuju, pane profesore.“

Brumbál se na chlapce, ke kterému by si přál být bližší, usmál. Tolik věcí si vyžadovalo jeho pozornost a rok zase uběhl tak rychle… ale to byly pouze výmluvy. Harry byl stále v mnoha ohledech záhadou, ale náznaky ze strany Minervy a dalších napovídaly, že měl dobré srdce. Musel doufat, že v budoucnu se mu ve vztahu k chlapci povede lépe.

Ráno v den posledního famfrpálového zápasu roku, bylo jasné a teplé. Oliver je všechny vyburcoval docela brzo a Harry musel zrušit obvyklé ranní cvičení. Kromě toho taky nechtěl odejít na zápas s monoklem nebo krvácením z nosu. Nehodlal pokoušet madame Pomfreyovou ke stažení jejího dovolení létat, pokud by jí snad připadalo, že její pacient své uzdravení bere nezodpovědně.

Hlasitý, radostný a zapálený Oliver byl příjemným protikladem toho, jaký byl ve čtvrtek večer. Když se dozvěděl, že Harrymu bylo zakázáno hrát, doslova se sesypal v křesle. Harry navrhl, že si Ginny může půjčit jeho koště a létat místo něj, ale Oliver to popuzeně zamítl. Vzhledem k tomu, že i Ginny byla do ranního střetu zapojená, neměl pochyb, že by se zákaz během okamžiku vztáhl i na ni.

A když mu Harry řekl o Brumbálově konečném rozhodnutí, měl pomalu strach, aby ho jeho kapitán nepolíbil před celou nebelvírskou společenskou místností.

Tomu Harry nakonec unikl, ale následující ráno se ocitl uprostřed konfliktu mezi jeho vlastním úmyslem příliš před zápasem nejíst a Ginniným odhodláním ho před prázdninami alespoň trochu vykrmit. Nakonec se usnesli na čaji, topince a kusu šunky a slibu, že si dá po zápase pořádný oběd.

Ron, Neville a Ginny, jako členové záložního týmu, se také převlékli do výstroje a přidali se k týmu, když vypochodovali na hřiště. Všichni čtyři zamávali na Hermionu a Lunu, které seděly v publiku a neskrývaly se připravenými hůlkami – i když Luna měla svou zastrčenou za uchem, jako mudlovskou tužku.

Harrymu připadalo trochu zvláštní, že hrají naprosto přátelský zápas. Zmijozelské tribuny byly skoro prázdné. Během setkání BA se s Cho a Cedrikem dobře seznámil a bez jeho pobláznění po Cho, v nich obou našel dobré kamarády. Ostatní havraspárské hráče neznal, ale chytači byli většinu zápasu jenom sami dva proti sobě, kromě občasného Potlouku.

I tak ale předehnala Cho Cedrika ke zlatonce, zatímco byl Harry na trestu u Snapea, takže Havraspár nad Mrzimorem vyhrál, i když podle Rona si Mrzimorští střelci vedli přímo skvěle. To znamenalo, že pohár byl ještě pořád ve hře a měl připadnout vítězi tohoto zápasu. Harry byl opravdu odhodlán získat pohár pro Nebelvír i tento rok. Vzpomněl si na Oliverovo zklamání během prvních dvou let, co byl v týmu. Zavrtěl hlavou a přivedl myšlenky zpátky k tady a teď.

Když madame Hoochová vyzvala kapitány, aby si potřásli rukama, Cho se na něj zazubila a Harry usmál v odpověď. Byl opravdu krásný den na létání, zkoušky měli za sebou, Brumbál se začínal polepšovat a ve výsledku se cítil lépe než kdy předtím. Zalétl pohledem stranou k lavičkám a zachytil Ginnin pohled. Spiklenecky na ni mrkl, až jí zrůžověly tváře a usmála se na něj v odpověď. V tu chvíli Harrymu připadalo, že k létání ani nepotřebuje koště.

Jakmile zahvízdala píšťalka, silně se odkopl a vystřelil do vzduchu jako raketa. Cho ho v kolmém stoupání následovala a oba let vyrovnali až nějakých dvě stě metrů nad hřištěm.

Když jednou obletěl tribuny, které teď vypadaly mnohem menší, Harry na svou protivnici zvolal: „Copak mě stopujete, slečno Changová?“

Cho na něj vesele zamávala. „Beze mě po zlatonce nepůjdeš, Harry.“

„Pokud se mě chceš držet,“ řekl Harry s prohnaným úsměvem, „budeme si muset zahrát na honěnou.“ S těmi slovy stočil koště k prudkému klesání. Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, že Cho je mu za patami.

Polovinu pozornosti obrátil k hledání zlatonky a vrhnul se do chumlu střelců a odražečů. Vyhnul se třem těsným srážkám jenom drobnou změnou kurzu. Při jeho rychlosti i nejmenší vychýlení stačilo.

Honící se chytači zmátli dva havraspárské střelce, kteří trochu pokazili přihrávku, takže jim Angelina sebrala Camrál a rozlétla se k havraspárským obručím.

Harry vyrovnal střemhlavý let jenom několik metrů nad zemí, až hukot vzduchu v uších přehlušil jásot tribun. Přikrčil se na koštěti a rozlétl se co nejrychleji k nebelvírským obručím. Na okamžik, když kolem něj nebyl žádný cizí hráč, zariskoval a ohlédl se za sebe na svou protihráčku.

Cho se ho stále držela, mhouřila oči proti větru a Harry byl projednou rád, že nosil brýle. Věděl, že havraspárská chytačka se ho vždycky držela, když hráli – spíš si hlídala jeho reakce, než aby se sama dívala po zlatonce. Tato strategie pro ni obvykle dobře fungovala. Uměla rychle létat a dobře četla v lidech. Obvykle své protivníky ke zlatonce předběhla, včetně Cedrika (který z toho byl pár dní trochu mrzutý).

Ale Harry jí předvedl, že je stejně rychlý jako ona, takže si nemohla dovolit ho pustit od těla. Musela být přímo nad ním, až se zlatonka objeví. Stačilo, aby byla na opačné straně Harryho, když se za zlatým míčkem pustí, a nejspíš by to nestačila dohnat.

Harry to za obručemi obrátil a rozlétl se zpátky na hřiště. Cho se ho stále držela, i když její zatáčka nebyla tak utažená. Většina hráčů neměla příliš ráda pocit, že stačí, aby se pustili jedním prstem a vymrští je to z koštěte.

Harry se široce zubil, když pohledem přelétl hřiště. Odměnou mu byl sotva postřehnutelný záblesk zlaté na havraspárském konci hřiště. Vystřelil ke středu hřiště, pak přitáhl násadu k sobě a okatě předváděl, že se rozhlíží všude kolem. Jednou někde četl, že na všímavost pohybu bylo lepší periferní vidění a znovu koutkem oka uviděl slabý záblesk; začal pomalu stoupat v lenivé spirále. Když byl zrovna natočený k nebelvírským obručím, vytřeštil oči, ústy naznačil „A sakra!“ a naklonil své koště kupředu.

Cho obrátila své koště téměř na místě a jako kulka vystřelila k nebelvírským obručím.

Harry ji zrcadlově napodobil a rozlétl k havraspárským obručím, přimhouřil oči a hledal záblesk, který viděl předtím. Zmatené výkřiky z tribun naznačovaly, že nenapálil jenom Cho. Neodvrátil pohled od posledního místa, kde zlatonku viděl, ale přitom uvažoval, jestli ho už dostihla. Když zahlédl další zlatý záblesk mezi ním a obručemi, usmál se: Zlatonka.

Rty se mu rozšířily do dravčího úšklebku, když se vrhnul za okřídleným míčkem, který se hnal pryč od havraspárských obručí. Byl tak soustředěný, že skoro přeslechl Angelinu, když na něj varovně křikla. Vzhlédl od svého cíle a uviděl Potlouk, který se mu hnal přímo do tváře. Byl příliš nízko, aby koště strhnul dolů a Potlouk byl příliš blízko, aby se mu stačil vyhnout. Jako ve zpomaleném filmu začal zvedat levou ruku před sebe, mezi železný míč a svou lebku. Madame Pomfreyová ho přizabije.

S ohlušujícím prásk do svého kolegy narazil druhý Potlouk a oba se ve spršce jisker rozlétli do stran. Harry se chumlem zářících rozžhavených kousků kovu prohnal, rozevlál je na strany a o vteřinu později sevřel prsty okolo zlatonky.

Harry zastavil koštěte táhlým, prudkým smykem a zamával široce rukou, ve které držel vzpouzející se zlatonku a madame Hoochová zahvízdala a potvrdila konec zápasu. Nad ním byli Fred s Georgem a oba dva se tvářili trochu otřeseně. Angelina a Alice se k nim hnaly na košťatech a zplna hrdla vřískaly. Políbit někoho, kdo sedí na koštěti, a nespadnout přitom ze svého, byl docela zapeklitý úkol, ale obě nebelvírské střelkyně to zvládly na jedničku.

Trvalo ještě chvíli, než Oliver dostal všechny na zem, aby mohl být Famfrpálový pohár slavnostně předám profesorce McGonagallové. Fred s Georgem projednou nic nevyvedli. Oliver mávnutím ruky přivolal záložní tým na hřiště a Harry byl rád, že uznal tvrdou práci, kterou všichni tři do tréninků dávali. Jeho myšlenky přerušil ocelový pohled, kterým ho probodla Ginny, když vpochodovala na hřiště. Harry pokrčil rameny a věnoval jí omluvný úsměv, po kterém trochu roztála a postavila se v řadě vedle něj.

Harry zahlédl Cho, jak stojí se svými spoluhráči, trochu pobledlá. Zachytil její pohled a smutně se na něj usmála a zavrtěla hlavou. Všichni na tribunách začali tleskat, když profesor Brumbál předal profesorce McGonagallové pohár.

Vrátili se do hradu ještě předtím, než Fred s Georgem, hrdinové dne, se stačili dostat ze svého omámení. Harry chytil zlatonku v každém zápase, takže se to trochu bralo jako samozřejmost, ale Weasleyovic dvojčata předvedla jedinečný zákrok Potloukem.

„Ani nevím, na co jsem myslel,“ říkal Fred pomalu, když stoupali po schodech. „Zrovna jsem zastavil jeden Potlouk, když Baum poslal druhý přímo na tvou palici. Když mi došlo, že jsi ho neviděl, byl jsem už daleko, skoro uprostřed hřiště.“

„Já byl blíž,“ řekl George, „ale ve špatném úhlu. Nestihl bych se k tobě s pálkou dostat.“

„To jsem taky viděl,“ pokračoval Fred. „Ale měl jsem po ruce ten první Potlouk, tak jsem ho poslal na George.“

„A přesně tam, kde jsem ho potřeboval, bratře,“ poblahopřál mu George. „Nejnádhernější přihrávka, jakou jsem kdy viděl.“

„Ani zdaleka tak skvělá, jako ta tvoje střela,“ nesouhlasil Fred. „pokud si pamatuju, nikdy jsem ještě neviděl, aby někdo odrazil Potlouk druhým Potloukem.“

„Podle mě jste byli oba zatraceně úžasní,“ řekla Ginny a popotáhla. „Za to vám dokonce prominu, že jsme mi minulé léto šmejdili po pokoji.“

Fred s Georgem na místě ztuhli.

Ron se tiše zachechtal. „A to je co říct,“ řekl, „raději nechtějte vědět, co na vás s Harrym naplánovali.“

Ginny plynule pokračovala dál a Harry ji následoval. Když míjeli Rona s Nevillem, kteří taky šli po schodech dál, slyšel, jak Neville zašeptal Ronovi: „A co na ně přichystali?“

„Nevím,“ zašeptal Ron v odpověď a co nejméně pohyboval rty, „ale ať to bylo cokoliv, nemůže to být tak strašlivé jako to, co si teď sami domyslí.“

Hermiona se kousla do rtu, ale navzdory tomu to na ni udělalo dojem.

„Promiň,“ zamumlal Harry, když trochu přidal a zařadil se vedle Ginny.

Úskokem na něj pohlédla a povzdechla si. „Nemusíš se omlouvat. Hraješ famfrpál a jsi chytač – hra už je prostě taková. Není to tvoje vina, že mě tak vezme, když tě přitom málem z-zabijou.“

Harry se natáhl a vzal ji za ruku – poslední dobou se mu to dělalo snáze a snáze. „Omlouvám se, že jsem si nedával větší pozor a všechny jsem tak vyděsil. Jenomže… byl to přátelský zápas, nikdo mi nešel po krku a moc jsem si to užíval. Tak jsem udělal docela velkou hloupost. Tolik jsem se soustředil na předstírání před Cho a chycení zlatonky, že jsem ztratil vnímání situace.“ O tom termínu se bavili v prvním pololetí během ranních cvičení, bylo to něco, co našel v mudlovské knížce o psychologii.

Ginny stiskla jeho ruku. „Takže je dobře, že tvůj tým dokázal opravit to, co jsi sám pohnojil, že?“

Harry se na ni smutně usmál a ona se na něj pomalu zazubila. Nečekal, že když jí poví všechno, co bude chtít vědět, tak ji to přiměje ve všem tak zvážnět, ale asi tomu nebylo vyhnutí. Harryho strach, aby neztratil své blízké, se alespoň částečně přenesl i na Ginny. Znal ji příliš dobře na to, aby poznal, že jí nedělalo starosti jenom to proroctví.

No, pomohla mu s mnoha problémy. Bylo načase to začít oplácet.

Poslední dva týdny školního roku byly jenom o čekání na výsledky zkoušek a (pro starší studenty) dokončování nezávislých studijních projektů, psaní certifikátních zkoušek a prezentace. Hermiona se rozhodla využít nerušeného času a začala prakticky tábořit ve školní knihovně. Vynořovala se z ní jenom na jídla a ranní cvičení, dokud ji Harry, Ron a Neville násilím nepřiměli dát si přestávku. Ginny využila její prvotní nepozornosti a ukradla jí hůlku. Luna posbírala Hermioniny věci do jejího batohu, zatímco byla vzpouzející se dívka doslova vyvlečena ven.

„Je tu snad nějaký problém?“ zeptal se profesor Kratiknot, když zahnuli za roh.

Hermiona, trochu červená ve tváři, otevřela pusu, ale zarazila se. Harry věděl, že ať byla jakkoliv rozzlobená, nikdy by je úmyslně nedostala do potíží s učitelem. Zrovna dával dohromady vysvětlení, ale Luna ho předběhla.

„Naši kamarádku napadlo hejno strachopudů,“ řekla dívka se slámovými vlasy zasněným hlasem. „Mají někde v knihovně hnízdo a Hermiona otevřela špatnou knížku. Teď to má v hlavě všechno popletené a chce trávit celý den v knihovně, místo toho co by si s kamarády venku užívala sluníčka.“

Maličký učitel Kouzelných formulí se zamyslel a pohladil si svou drobnou bradku. „To zní velmi závažně, slečno Grangerová, doporučuji vám vyhýbat se knihovně, dokud si s jejich hnízdem neporadím. Vypadá to, že strachopudové na vás mají obzvláště silný účinek.“

Hermiona stála jako přikovaná, když jim profesor popřál svým vysokým, pisklavým hláskem dobrý den. Harry do ní po chvíli strčil a dál už šla sama. „Tak dobře,“ řekla dopáleně, „co po mě chcete?“

„Myslím, že bys měla strávit nějaký čas na slunku se svými kamarády,“ řekl Harry. „Jsi skoro stejně bledá jako Skoro-bezhlavý Nik, abys věděla.“

„Oliver mi půjčil klíč k boudě na košťata,“ dodal Ron, „tak jsem si říkal, že si můžeme trochu zalétat a užít si počasí.“

Ronův tón byl pečlivě nonšalantní, ale Hermionu tím ani na okamžik nenapálil. Začala rudnout, dokud se na ni Harry přísně nepodíval. Věděl, že se na koštěti nikdy necítila nějak pohodlně a od minulého léta v Doupěti na něm neseděla. Ale taky jí řekl, že její nezkušenost na koštěti ji v budoucnosti málem stála život, a to zahnalo většinu námitek.

Červnové slunce pálilo, jakoby zapomnělo, že Bradavice jsou na severu Britských ostrovů. Od jezera vanul mírný, chladivý vítr, takže jim bylo příjemně. Jinými slovy, bylo to dokonalé počasí na létání.

Protože Harry věděl, jak Hermiona nesnáší, když je jí připomínáno, že v něčem není nejlepší, koutkem oka pozoroval, když si ji Ron vzal stranou a ve zkratce ji připomenul, jak na to. Měl s ní překvapivou trpělivost, nebo se spíš bál, že vybuchne. Ať už tak nebo tak, zvládl upravit její rovnováhu a uvolnit křečovitý stisk, kterým svírala násadu. To vše aniž by mezi nimi padlo jediné ostré slovo.

Harry se zrovna pokoušel vyvážit své koště na větvi a používal nohy, aby nespadl, když kolem něj pomalu prolétla Ginny. „Tohle se mi snad jenom zdá,“ pronesla tichým, ale jasně pobaveným hlasem.

„Ani ne,“ řekl Harry a trochu se natočil, aby se Nimbus pod ním nepřevrátil, „je docela trpělivý, když chce… teda, když nemá čas myslet na to, že by se měl dopálit.“

„Uklouzneš Harry,“ řekla s jemným smíchem, „tohle skoro dávalo smysl.“

„Nechej ho na pokoji, Weasleyová,“ odpověděl Harry s předstíranou přísností, „je to jeho první kamarádka, která není jeho sestrou a s Hermionou se musí jednat úplně jinak, než s tebou. S tím vším se divím, že spolu tak dobře vycházejí.“

Ginny se na něj usmála a bylo to jenom trošku blazeovaně. „Ať jsi jí řekl cokoliv, dost jí to pomohlo se zklidnit.“

Harry svraštil obočí, když to trochu přehnal s vyvážením na jednu stranu. „Myslíš?“

Ginny přikývla, natočila koště nad větev a napodobila ho. Až na to, že jí to na rozdíl od něj doopravdy šlo, což ho trochu dopálilo. „Je více soustředěná a nerozčiluje se tak moc kvůli některým věcem.“

„Jako například jestli ji Ron má rád nebo se s ní hádá jenom tak?“ zeptal se Harry.

„Něco takového,“ souhlasila Ginny. „Jsi docela všímavý,“ pochválila ho. „Na kluka!“ dodala, strčila do koštěte a vystřelila kupředu dřív, než Harry stačil cokoliv říct.

Potom už věci ztratily jakýkoliv pořádek nebo snahu o famfrpál a všichni se vrhli do honěné na košťatech. Dokonce i Ron s Hermionou se na konci přidali a Harry si nebyl jistý, jestli to Ron jenom nepředstíral, když ho Hermiona dostihla a chytila ho za lem vlajícího hábitu.

Bohužel Luna nebyla s to pochopit smysl hry. Ginny se jí ho pokoušela několikrát vysvětlit, ale Harry málem spadl z koštěte, když se jeho kamarádka zeptala: „Ale co když se chci nechat Nevillem chytit?“

Celkově to bylo hezké odpoledne pro všechny. Později se už nemuseli uchylovat k tak drastickým metodám, aby Hermionu přesvědčili k oddychu od knížek.

Samozřejmě to nebylo pořád létání pod sluncem. Harry přesvědčil profesorku McGonagallovou, aby se mohla BA scházet každý večer, když už nebyla škola a na konci uspořádali drobný vyřazovací turnaj poslední pátek před koncem roku.

Souboje byly samozřejmě omezeny na neubližující kouzla, ale Harry se i tak na zápasy těšil. Dokonce i studenti prvních ročníků se toho stačili naučit dost a zvládali Expelliarmus a většina z nich dokázala i Mdloby na tebe. Se vším tréninkem navíc by si jeho kamarádi měli vést dobře, ale „nikdy nevíš, dokud to nevytáhneš z trouby,“, jak říkávala paní Weasleyová.

Ron hlasitě polknul, když se z mísy vynořil útržek pergamenu s jeho jménem, následovaný dalším, na kterém bylo napsané Cedrik Diggory. Oba kousky zůstaly viset nad mísou.

„Jednoduše, Rone, nic složitého,“ pošeptal mu Harry, když jeho kamarád vstal.

Cedrik měl více zkušeností a očividně se na turnaj naučil několik neobvyklejších kouzel. Jakmile McGonagallová spustila ruku, mrzimorský student seslal složitě vypadající kouzlo, které mezi ním a Ronem vyvolalo náhodné pokřivení ve vzduchu, jako nějaké pohybující se křivé zrcadlo. Ron začal ihned kouzlit; střídal omračovací a odzbrojující kouzla, ale zakřivení mu kazilo mušku a ani jedno kouzlo se k Cedrikovi ani nepřiblížilo. Mrzimorský student ten problém neměl a jeho omračující kouzla přinutila Rona uskakovat, aby nebyl vyřazen.

Harry uviděl, že Ron najednou pevně zavřel oči a honem odvrátil pohled, právě ve chvíli kdy jeho kamarád zvolal „Lumos!“

Jasný záblesk z konce Ronovy hůlky na okamžik oslepil jeho protivníka a většinu přihlížejících. Ron nezaváhal ani na vteřinu a rozeběhl se dopředu.

Cedrik zběsile mrkal a zamával hůlkou směrem na Rona, ale jeho omračující kouzlo přibližujícího se nebelvírského studenta minulo. Všichni zadržovali dech a tak byl dusot Ronových tenisek po podlaze jediným zvukem v místnosti. Starší student se okamžik tvářil zmateně, zatímco se Ron blížil k zakřivujícímu kouzlu, ale pak udělal krok dozadu a sebejistě se usmál.

Harry se musel kousnout do jazyka, aby nevykřikl varování. Cedrik nebyl opravdovým nepřítelem. Ať už kouzlo udělá Ronovi cokoliv, až jím projde, zraní to nanejvýše jeho pýchu.

Ale Ron také uviděl Cedrikův úsměv a na poslední chvíli se natáhl na záda na podlahu a sklouzl se po kamenné podlaze, jenom centimetry pod zakřivujícím kouzlem.

Mrzimorský student, stále slepě mrkaje kolem sebe, se otočil po zvuku Ronova hábitu, klouzajícího po podlaze, právě když rudovlasý chlapec prošel pod měnícím se polem. Ron honem zvolal „Mdloby na tebe!“ a rudý paprsek světla zasáhl Cedrika do boku a nadzvedl ho několik centimetrů nad zem, než se složil bezvládně na podlahu. Kousek pergamenu s Ronovým jménem se snesl zpátky do mísy, zatímco Cedrikův se ztratil, jeho jméno z turnajové tabule zmizelo a několik nebelvírských zatleskalo.

Neville měl tu smůlu, že na něj vyšla Luna a velmi zdráhavě se proti ní postavil. Poslal po Luně jenom několik chabých odzbrojujících kouzel, kterým se snadno vyhnula. Pak pozvedla hůlku a seslala na něj totéž kouzlo, jenom ho zakončila neobvyklým hákovitým pohybem hůlky. Kouzlo Nevilla dalece minulo, ale když zasáhlo tabuli za ním, neobvyklým vývrtkovitým způsobem se odrazilo a zasáhlo Nevilla do zad.

Překvapenému chlapci vylétla hůlka z ruky a Luna ji pečlivě chytila ještě za letu. Neville se vrátil zpátky na své místo, ve tváři červený jako rajče. Sotva vzhlédl, když mu Luna podala jeho hůlku zpátky. Několik studentů se tiše pochechtávalo nad jeho neochotou postavit se své kamarádce a Harry si přimhouřenýma očima zapamatovával tváře a zapisoval v duchu jména.

Šťastnou náhodou se vzápětí z mísy vzneslo Harryho jméno spolu se Stevenem Cornfootem, studentem druhého ročníku z Havraspáru, který se k BA přidal několik týdnu po Cho. Steven byl jeden z těch, kteří se smáli Nevillovi, takže Harry neměl nějak milosrdnou náladu.

Harry si pamatoval, že chlapec s pískovými vlasy měl rád štítová kouzla a na svůj věk uměl vyčarovat opravdu mocné. V obvyklých soubojích všichni proti všem vždycky nechal svého protivníka, aby se unavil metáním kouzlem na jeho obranu a potom udeřil, když byl vyčerpaný.

A opravdu, jenom co McGonagallová spustila ruku a Harry pozvedl hůlku, Steven už mával hůlkou pro kouzlo Protego. Harry ho nechal zaklínadlo dokončit, než zavrčel „Mdloby na tebe!“. Paprsek světla, který vyrazil z jeho hůlky, byl o něco jasnější než obvykle, protože do kouzla vložil dost síly, aby prorazilo ten nejsilnější štít, který kdy viděl Stevena seslat. Mihotavá stěna okolo havraspárského studenta se rozlétla na kusy a Steven se složil bezvládně na zem.

Harry k němu přešel, seslal na něj Enevarte a nabídl zmatenému chlapci ruku, aby mu pomohl vstát. „Měl bys ještě trochu pracovat na tom štítovém kouzlu,“ řekl Harry ledabyle a odkráčel zpátky na své místo. Jeho poznámka rozesmála několik lidí, z nichž většina už někdy proti Stevenovi stanula. Alespoň Neville se zase usmíval.

O několik soubojů později se znovu z mísy vynořilo Lunino jméno, tentokrát postavené proti Cho Changové. Luna se kouzlům od Cho vyhýbala ledabylým a neuvěřitelně ohebným způsobem, který se naučila během cvičení její „Opilé pěsti“. V jednu chvíli se zaklonila dozadu tak moc, až několik lidí bolestivě ucuklo.

Když ji omračující kouzlo od Cho minulo o několik centimetrů, Luna vymrštila horní polovinu těla zase nahoru a vyslala na Cho další odzbrojující kouzlo. To zasáhlo stěnu za havraspárskou studentkou, ale Cho si očividně zapamatovala předchozí souboj a skrčila se do kleku na jednom koleni, takže kouzlo jí prolétlo nad hlavou a zasáhlo dívku se slámovými vlasy, kterou připravilo o hůlku a o další šanci v turnaji. Harry ale měl svá podezření…

Jakmile vyklidili prostor pro souboje, McGonagallová vyvolala další dvě jména. Když Luna přešla zpátky k Harrymu a ostatním, viděl, jak se na Nevilla usmála a pokrčila rameny. „Myslím si, že oba dva budeme muset ještě cvičit,“ řekla, když si sedala. „Nemám toho na prázdniny moc naplánovaného, ty ano?“

Neville se usmál a zavrtěl hlavou.

„Dobře, takže se budeme učit bojovat proti sobě,“ řekla. „Já vím, že ty mi neublížíš, a teď musíme přesvědčit tebe, že ty mi neublížíš.“

Neville si povzdechl a přikývl.

„Tak dobře,“ rozzářila se Luna, „doufala jsem, že to nevezmeš jako kluk.“

„A to má znamenat co?“ zeptal se Ron ostražitě.

„Když posloucháš cizí rozhovory, občas zaslechneš věci, které bys raději neměl,“ připomněla Ginny svému bratrovi.

„Jak tohle byl soukromý rozhovor?“ bránil se Ron. „Oba dva sedí přímo tady!“

„Mluvila snad k tobě?“ zeptala se Hermiona přísně.

„Éé, ne,“ řekl Ron, naprosto zmatený.

„Takže to byl soukromý rozhovor,“ rozhodla Ginny pevně.

„Kamaráde, myslím, že na tebe mají přesilu,“ zašeptal Harry s úsměvem.

„Jak můžou–“ začal Ron, ale když ho McGonagallová probodla pohledem, umlkl.

V dalším souboji proti sobě stanula Hermiona a starší studentka Havraspáru s velikými brýlemi, které jí obrovsky zvětšovaly oči. Dívka nebyla zrovna nejlepší v soubojích, ale měla téměř encyklopedickou paměť na kouzla, jak právě teď předváděla.

Hermiona vypadala, že se drží zkrátka a pouze se bránila, odrážela nebo rušila kouzla, která znala a vyhýbala se ostatním. Až po několika minutách Harrymu došlo, že čekala, s čím starší dívka přijde dál.

Zrovna se chystal něco říct, když havraspárská studentka zopakovala jeden z dřívějších útoků, který Hermiona odrazila mávnutím hůlky. Hned na to navázala bleskově rychlým Expelliarmus, čímž starší dívku zaskočila. Hermiona letící hůlku snadno chytila a zdvořile ji nabídla nazpátek své protivnici. A místo toho, co by se vrátila na své místo, následovala havraspárskou studentku na její, sedla si vedle ní a začaly si spolu šeptem povídat.

„Je naprosto šílená,“ zamumlal Ron a Harry nemohl tak úplně nesouhlasit.

Ginnino jméno bylo jediné, které se ještě v náhodném výběru nevyskytlo a Harry sebou skoro cuknul, když se objevilo spolu s Cho Changovou. Věděl, že mu Ginny věřila, ale i tak měl pocit, že pořád ještě měla s pohlednou havraspárskou studentkou nevyřízené účty.

A určitě nepomohlo, že se starší dívka na rusovlasou čarodějku shovívavě usmívala. Byla pravda, že porazila Lunu, ale Harry si domýšlel, že Luna svému souboji nedala co proto.

Sebejistota, se kterou Cho nastoupila, se rozprchla hned po první salvě kouzel, když ji Ginny zavalila několika omračujícími kouzly, které ji každé tak tak minulo. Ginny byla stejně obratná a mrštná jako její protivnice, ale cvičení jí daly lepší mušku. To, co následovalo, by se dalo nejlépe označit jako nacvičený tanec, během kterého každá z nich útočila, uskakovala a zase útočila. S takovou výsledek záležel na tom, která z nich jako první udělá chybu, ale podle Harryho měla Ginny o něco větší šanci.

A opravdu, Cho na okamžik ztratila rovnováhu, když se vytáčela do strany před omračujícím kouzlem a Ginnino následující ji zasáhlo naplno do žaludku. Havraspárská studentka se svalila na podlahu.

Ginny byla v obličeji červená a divoce dýchala, když svou protivnici oživila. Honem přešla zpátky na své místo a skrčila hlavu mezi ramena, zatímco nebelvírští tleskali. Cho se tvářila ještě trochu dezorientovaně, když kráčela zpátky na své místo a posadila se vedle Cedrika, který ji poplácal po rameni.

Náhodné kola pokračovaly. Harry s Ronem vyřídili Freda s Georgem, ačkoliv si nebyl jistý, který z nich stanul proti kterému. Dvojčata přijala svou porážku s úctou, ale Harry ani na okamžik nepochyboval, že přes léto přijdou na něco opravdu vynalézavého, jak jim to vrátit.

O tři souboje později stanula Hermiona proti Ginny. Harry věděl, že v tomto typu souboje, kde byl omezený výběr kouzel, a všechno bylo o rychlosti, byla jeho kamarádka s mudlovskými rodiči ve velké nevýhodě. I tak ale vydržela déle, než čekal a z toho, jak pozoroval Ginny, usuzoval, že i ona do toho dávala vše. Začal zrovna přemýšlet, jakými dalšími způsoby by si mohli nacvičovat rychlost a přesnost, když do něj Ron strčil loktem.

„Vstávej, Harry,“ zamumlal Ron a zazubil se, „je načase ti vyprášit kožich.“

Harry vzhlédl k vyřazovacímu pavouku na tabuli. Zbývala tři jména: on, Ron a Ginny.

Harry potlačil zasténání a vstal. Ron s ním bojoval vícekrát než kdokoliv jiný a znal skoro všechny jeho pohyby a triky.

Souboj, který následoval, nebyla ani tak bitva jako spíš opotřebovací válka. Bylo pro ně skoro nemožné toho druhého něčím překvapit, takže šlo o to, kdo se dřív unaví. Ron byl o něco ramenatější než Harry a jeho větší síla by mu tady nepomohla. Ale naproti tomu Harry se před třemi týdny probral z měsíčního kómatu, takže nebyl ve své nejlepší formě. A Harryho větší zásoby magie mu taky byly k ničemu. Většinu kouzel, které by toho mohly využít, tady nesměl použít a Ron nebyl tak hloupý, aby si myslel, že se může schovat za štít jako Cornfoot. Jeho kamarád se spoléhal jenom na rychlost a obratnost, aby se vyhýbal Harryho kouzlům.

Harry z něj sice nakonec vydoloval vítězství, ale přišlo ho to draho. Trochu neohrabaně uskočil do strany, aby se vyhnul jednomu z Ronových omračovacích kouzel. Místo toho, co by se překulil a přešel do kotoulu, aby ztlumil dopad, natáhl ruku a poslala své vlastní omračovací kouzlo, ještě když byl ve vzduchu. Nečekaný protiútok Rona zaskočil, ale také to znamenalo, že Harry dopadl ztěžka vší svou váhou na pravé rameno. Ještě dvakrát se odrazil, než se konečně zastavit a na okamžik mu to vyrazilo dech. Chvíli si myslel, že si ho vykloubil, ale dokázal jím trochu pohybovat, když mu Neville pomáhal na nohy.

Ztěžka oddychoval, zatímco Hermiona oživovala Rona. Po několika minutách se narovnal a dával si pozor, aby příliš nepoužíval pravou ruku.

„Pane Pottere,“ zeptala se ho profesorka McGonagallová, když zamířil zpátky na své místo, „přejete si vzdát další zápas?“

Harry se podíval na tabuli. On a Ginny byli poslední, kdo zůstali. Ohlédl se na dívku, ale z její tváře nic nevyčetl. „Ne, paní profesorko,“ řekl po chvíli, „přijímám souboj.“

Pokusil si protáhnout si pravou ruku a málem sebou škubnul. Skoro by s hůlkou nemohl hýbat. Přehodil si hůlku z pravé ruky do levé a vešel doprostřed soubojnického kruhu.

Když Ginny mířila na své místo proti němu, zvědavě si ho prohlížela. Usmál se na ni a zazubila se v odpověď. Ať už prohraje nebo vyhraje, jaký byl celý smysl turnaje, kdyby si to neužíval?

Harry byl levačkou pomalejší a o něco méně přesnější, ale krátký oddych mu stačil, aby získal zpátky většinu sil a stál pevně na nohou. I tak na něj ale Ginny začala tlačit a za chvíli se jenom bránil. Když uskakoval omračujícímu kouzlu, které mu sotva minulo levé rameno, vzpomněl si, že byla během ranních cvičení velmi soustředěná a zapálená. Teď na vlastní kůži cítil, jak se jí to vyplácelo.

Klekl si na jedno koleno, nechal rudý paprsek světla přelétnout mu nad hlavou a zamumlal „Incarcerous!“ v naději, že jí zasáhne nohy. Vyskočila do vzduchu a pokrčila kolena, takže kouzlo neškodně prolétlo pod ní a její hůlka se začala sklánět k němu…

Harry otevřel oči a vzhlédl k Ginny. Kousala si spodní ret a Harry si uvědomil, že ležel na zemi a právě ho oživila. „Dobrá práce, Ginninko,“ řekl a natáhl k ní levou ruku. „Pomůžeš mi na nohy?“

Vzala ho za ni a pomohla mu vstát. Harry sebral svou hůlku a většina BA začala tleskat. Popadl Ginny za zápěstí, pozvedl jí ruku s hůlkou do vzduchu a potlesk ještě zesílil, zvláště od nebelvírských.

Profesorka McGonagallová předala Ginny malou trofej z červeného a žlutého mramoru s mosaznými zkříženými hůlkami na vrcholu. Profesorka Přeměňování mávla hůlkou a na čele trofeje se objevil nápis:

Vítěz Jarního turnaje, 1993

Bradavická Branná Aliance

Ginevra Molly Weasleyová

Následující ráno už byla sobota a Bradavický expres je měl zavést domů na prázdniny. Samozřejmě že nikdo, kromě Hermiony, nebyl připraven a sbalen.

Uvnitř nebelvírské chlapecké ložnice druhého ročníku vládl naprostý chaos. Oblečení, ke kterému se nikdo nehlásil, se válelo po podlaze. Všude ležely hromady knih. A nikoho nenapadlo nastavit si budík. Harry, zatímco zápasil se svým kufrem, v duchu děkoval Hermioně, která jim zaklepala na dveře a všechny probudila. Klapka a zámek byly naprosto zničené, ale Hagrid mu půjčil kus lana, takže ho prostě ovázal a doufal, že to vydrží cestu domů. Buď si ho bude muset přes léto nechat opravit, nebo si koupí nový.

Nakonec spolu s Ronem srazili kufry k sobě, naházeli všechny svoje věci na ně a pak je oba po chvilce zápasení zavřeli; nestarali se, čí co je, protože v Doupěti stejně sdíleli pokoj. Harry si dal záležet, aby Glock nenápadně vytáhl zpod svých věcí a zastrčil si ho do hábitu. Když skončili, protáhnul si ramena a trochu se zašklebil. Pořád byl ještě trochu rozbolavělý z pádu během turnaje, ale nechtělo se mu chodit za madame Pomfreyovou. Raději pár dní vydrží trochu ztuhlosti, než aby poslouchal její kázání.

Ron kouzlem přenesl jejich kufry dolů ze schodů se slovy, že si bude užívat kouzel, dokud je ještě může dělat. Neville protlačil svůj kufr skrz dveře a pak si ho hodil na rameno se znepokojivou lehkostí.

Hermiona, Luna a Ginny na ně čekaly ve společenské místnosti; většina studentů už odešla na nádvoří, aby nastoupila do některého z povozů. Hermiona a Luna vyskočily, jenom co se objevili kluci, ale Ginny zůstala sedět na gauči a cosi držela schovaného pod svým pláštěm.

Luna vzala Nevilla za loket a Hermiona vrhla po Ronovi velmi výmluvný pohled. Všichni čtyři odešli a Harry se s pozvednutým obočím otočil k Ginny.

„T-tohle by mělo patřit tobě,“ řekla honem a vytáhla zpod pláště trofej z BA turnaje. „N-není to fér. Vyhrála jsem jenom, protože jsi byl zraněný.“

Harry zavrtěl hlavou. „vyhrála jsi, protože jsi byla zatraceně dobrá,“ řekl s úsměvem. „Já jsem se zranil, protože jsem byl blbý a špatně jsem dopadl. Možná bych měl víc štěstí, kdybys v semifinálovém souboji proti Ronovi stanula ty, ale štěstí je součástí turnaje.“

Ginny taky zavrtěla hlavou. „Harry, viděla jsem, co jsi předvedl na nádvoří. Mohl jsi kolem mě rozbořit celou místnost, kdybys chtěl.“

„Možná, ale to pravidla nedovolovala,“ pokrčil rameny Harry. „Turnaje jsou zábava, ale víme, že to nejsou plné souboje naostro. I kdybychom takové chtěli zavést, McGonagallová by nám nedovolila dělat nic, co by mohlo ohrozit ostatní studenty.“ Usmál se na ni. „V tom je část výzvy turnaje: musíš vyhrát podle pravidel. A to jsi ty vyhrála.“

„Takže se opravdu nezlobíš?“ zeptala se Ginny.

Harry se k ní trochu sklonil a prohlédl si ji zblízka. Ginny sklopila pohled, ale Harry si všiml jemných tmavých kruhů pod očima, které napovídaly probdělou noc. „To sis opravdu dělala starosti, že se kvůli tomu budu zlobit?“

Ginny pokrčila rameny, ale jinak neodpověděla.

„Mám z toho radost, víš,“ řekl Harry.

Ginny okamžitě vzhlédla a nakrčila obočí, očividně zmatená.

Harry se znovu usmál. Poslední dobou to dělal příliš často. „Ginny, čím jsi lepší, tím menší je šance, že se ti něco stane, až se příště zase něco pokazí.“

„To myslíš vážně?“ zeptala se malým hláskem.

Harry musel potlačit zamračení, protože věděl, že by si ho špatně vyložila. Kam se poděla ta sebevědomí dívka, které se před několika týdny svěřil se všemi svými problémy? Asi prostě občas všichni potřebujeme ujištění, pomyslel si, položil ruce na její ramena a pevně je stiskl. „Naprosto vážně, Ginny. Vlastně se dost těším, jak se bude tvářit tvoje mamka, až tu trofej uvidí a uvědomí si, za co to je.“

Ginny se zasmála. „U Merlina, Harry, ty jsi strašný.“

„To máš pravdu,“ řekl Harry. „A pokud si nepohneme, ujede nám Bradavický expres.“

Jak se usazovali v kupé, které našli Ron s Hermionou, Harry v duchu děkoval Brumbálovi. Zmijozelští, kteří ho přepadli, byli upoutáni na lůžka ještě další týden, protože neobvyklé „zdržení“ v jejich zotavení dělalo madame Pomfreyové starosti a chtěla si je nechat na pozorování. A potom ještě museli napsat všechny zbývající zkoušky a počkat na výsledky. Jakousi záhadou měli učitelé, kterých se to týkalo, plné ruce práce a nemohli se jim ihned věnovat. To bohužel znamenalo, že ještě pořád čekali, aby mohli napsat několik posledních zkoušek, zatímco Bradavický expres vezl jejich spolužáky do Londýna.

Ani tak ale Harry nechtěl nic riskovat. Jakmile se vlak dal do pohybu, seslal na dveře co nejsilnější zamykací kouzlo. Hermiona si vytáhla z batohu knížku a pustila se do čtení, zatímco ostatní se pustili do maratónu Řachtavého Petra.

Ještě před rokem se Harry této cesty děsil, protože věděl, že se bude vracet k Dursleyům. Netušil, kolik se za dvanáct měsíců může změnit. Teď se nemohl dočkat, až se vrátí do Doupěte ke své nové rodině. Přemítal, jak brzo bude moct Weasleyovým říct, co se doopravdy dělo.

Tento rok byla cesta na King´s Cross příjemně jednotvárná. Harry začal pociťovat vzrůstající neklid, jako kdyby čekal na něco, co už teď mělo zpoždění. Až když byli skoro v Londýně, tak si uvědomil, že Draco se neukázal na svou každoroční závěrečnou snahu urazit a rozdat pár kleteb.

Harry se rozesmál nahlas.